denis diderot – jeptiška

Úvod do světa Denise Diderota a románu Jeptiška

Dnes se podíváme na román Jeptiška od slavného francouzského filozofa a spisovatele Denise Diderota. K výběru této knihy nás vedla snaha naučit se něco nového a prozkoumat kritiku katolické církve, téma, které nám je osobně poměrně blízké. I když jsme po dočtení knihy zjistili, že v literárním ohledu se nejedná o spisovatelský klenot, považujeme ji za fascinující svědectví o své době. Nenechte se zmást, máme vám co říct. Samozřejmě shrneme děj, dobový kontext, autorův život a přidáme i nějaké zábavné drby ohledně vzniku knihy, protože ačkoliv jsou tyto informace k ničemu, jsou aspoň zábavné.

Osvícenství: Klíč k pochopení Diderotova myšlení

Denis Diderot žil v letech 1713 až 1784 a většinu života strávil ve Francii. Francie 18. století je neodmyslitelně spjata s pojmem osvícenství. Jednalo se o hnutí, které, zjednodušeně řečeno, usilovalo o návrat logiky a rozumu do vědeckého a společenského života, v protikladu k náboženské iracionalitě a dogmatičnosti té doby. Evropa byla po celý středověk a raný novověk hluboce definovaná křesťanskými východisky, což vedlo k mnoha devastujícím konfliktům, jako byly křížové výpravy, husitské války nebo třicetiletá válka. Náboženství bylo často záminkou pro mocenské a finanční zájmy, ale náboženský fundamentalismus hrál vždy svou roli. Navíc, křesťanství ve středověku nebylo příliš otevřené vědě a pokroku, neboť vše potřebné bylo, dle tehdejšího pohledu, obsaženo v Bibli.

Diderot a další osvícenci, jako byli Blaise Pascal, René Descartes, Isaac Newton či Galileo Galilei, se snažili přistupovat ke světu a jeho poznání bez náboženských předsudků. Jejich dílo kompletně překopalo směřování společnosti a dodnes z něj vycházíme. Díky osvícencům vznikla moderní matematika, fyzika, biologie a další exaktní obory. Došlo i k filozofické revoluci, která vedla k začátku konce monarchií a prosazovala myšlenky rovnosti lidí. Osvícenství také narušilo absolutní moc církve. Když vědci přinesli nevyvratitelné důkazy, že věci fungují jinak, než jak tvrdila církev, narušilo to její dominanci. Většina osvícenců sice stále věřila v Boha, ale odmítali, že církev ví, jakým způsobem Bůh svět stvořil a na základě jakých mechanismů funguje. Měli problémy s představiteli církve, nikoli s křesťanstvím samotným, což je patrné i v Jeptišce. A samozřejmě, církev měla problém s osvícenci, což vedlo k perzekucím, jako v případě Galilea nebo Diderota samotného.

Diderot, polyhistor a otec Encyklopedie

Denis Diderot byl klasický renesanční člověk, i když už žil v době, kterou bychom tak nenazvali. Zabýval se téměř všemi dostupnými obory vědeckých poznání i umění. Pocházel z relativně zabezpečené rodiny, což mu umožnilo studovat na Sorbonně a vést normální život. Není nutné vyprávět všechny peripetie jeho osobního života, protože ty jsou u slavných osobností často podobné. Co je ale pro nás relevantní, je fakt, že Diderotova sestra byla jeptiška a zemřela pravděpodobně na následky přepracování v klášteře. Zde už se asi těžko dá ignorovat návaznost na román Jeptiška.

Diderot napsal řadu filozofických a vědeckých spisů, často anonymně kvůli jejich kontroverznosti. Kromě toho psal i umělecké texty, z nichž nejznámější je patrně Jakub fatalista, který později zdramatizoval Milan Kundera pod názvem Jakub a jeho pán. Avšak Diderot je nejznámější díky své monumentální práci na Encyklopedii. Jednalo se o 28svazkovou encyklopedii, která vycházela v 50. a 60. letech 18. století a na jejíž tvorbě se podílely stovky autorů. Jejím cílem bylo shromáždit veškeré tehdejší lidské vědění. Církev ji samozřejmě zařadila na seznam zakázaných knih, ale její vliv byl enormní. Jeptiška, ačkoliv je svým způsobem revolucionářský román, vyšla až posmrtně v roce 1792 v Německu a ve Francii až v roce 1796 po Velké francouzské revoluci. Není divu, protože se jedná o extrémně tvrdou kritiku církevních poměrů.

Zábavný původ Jeptišky: Diderotův prank pro markýze

Okolnosti vzniku knihy Jeptiška jsou nejen zajímavé, ale i dost zábavné. Román začíná větou: „Prvními řádky tohoto vyprávění bude odpověď pana markýze de Croismare, ovšem jestli mi napíše.“ Zmíněný markýz Croismare, skutečná historická osobnost, byl francouzský šlechtic, filozof a filantrop, a také Diderotův přítel. V roce 1758 se pařížskými salóny šířila zpráva o jeptišce Marguerite Delamarre, která nechtěla být jeptiškou a pokoušela se z kláštera dostat soudní cestou. Markýz Croismare, lidumil, se jí snažil pomoci, ale neúspěšně.

Proč tedy fikční Diderotův román začíná poznámkou o čekání na odpověď od reálného markýze? Markýz totiž na čas opustil Paříž a Diderotovi a jeho přátelům se po něm stýskalo. Diderot se rozhodl připravit na něj malý vtípek, takový „prank“, aby ho přilákal zpátky. Začal markýzovi psát dopisy podepsané jistou sestrou Zuzanou, jeptiškou drženou v klášteře proti své vůli, která slyšela o markýzově pomoci Marguerite Delamarre. Diderot věděl, že markýz má jeptišky v nesnázích rád. A tak vzniknul román Jeptiška, často považovaný za zakladatelský text žánru psychologického románu – protože Diderot neměl s kým chodit chlastat. To má jistou poetiku, co myslíte?

Příběh Zuzany: Krutost institucí a osud ženy

Samotný román, kromě novátorského přístupu k psychologii postav, je především šokujícím svědectvím o fungování tehdejší společnosti, ačkoliv je to samozřejmě fikce. Sledujeme mladičkou Zuzanu, která svůj příběh vypráví prostřednictvím deníkových záznamů a dopisů. Na začátku stručně rekapituluje své dětství jako dcery advokáta. Hlavní děj začíná, když je Zuzaně 16 a ona i její sestry řeší vdávání. Zuzana opakovaně zmiňuje svou krásu a talent ve srovnání se sestrami. Je důležité si uvědomit, že příběh vypráví puberťačka, která se snaží získat pomoc filantropa, takže bychom jí neměli automaticky všechno věřit.

Když dojde na vdávání, Zuzana zažije šok: rodiče provdají obě starší sestry a jí oznámí, že na věno nejsou peníze, a tak musí do kláštera. I když je hluboce věřící, nechce strávit zbytek života v klášteře, touží po svobodě a možnosti ovlivnit svůj osud. Zpočátku se brání, přemlouvá rodiče a jeptišky, pláče a omdlévá. Dokonce zinscenuje scénu při obřadu, kdy odmítne složit slib. Rodiče ji vezmou zpět domů, ale drží ji zamčenou v komůrce a psychicky týrají. Matka jí nakonec prozradí, že je nemanželská, a oba rodiče ji proto nemají rádi. Román je plný morálně odpudivých charakterů. Zuzanina matka jí otevřeně říká, že ji nenávidí a že vše je Zuzanina vina. Otec se k ní chová s nenávistí, i když ji 16 let vychovával. Román poukazuje na to, jak byli potomci bráni jako majetek rodičů, kteří s nimi mohli dělat takřka cokoli.

Zuzana se nakonec podvolí a vstoupí do kláštera Longchamp, stejného, ve kterém žila i skutečná Markéta Delamarre. Zpočátku se jí daří, ale její spokojenost netrvá dlouho. Matka představená zemře a na její místo nastoupí sestra Kristýna, která má sklony k tyranství. Zuzana je psychicky i fyzicky týrána, v podstatě jako vězeň. Nakonec se jí podaří přestoupit do jiného kláštera, kde se k ní matka představená chová až příliš hezky – laská ji, líbá, dotýká se jí a doslova prožívá orgasmy z její přítomnosti. Zuzana, zřejmě naivní, to nechápe. Tato matka představená nakonec zešílí a zemře, což jeptišky připíšou Zuzaně. Zuzana tak opět zažívá peklo. Z kláštera se jí nakonec podaří uprchnout, ale při útěku se zraní a později onemocní a zemře. Závěr románu je komplikován různými dopisy a už to není jen Zuzanin pohled.

Literární hloubka: Psychologický román a Bildungsroman

Jeptiška je považována za jeden z prvních, ne-li úplně první psychologický román. Můžeme v něm pozorovat vývoj postav a jejich duševních pochodů. V jednom případě sledujeme proces úplného rozkladu lidské osobnosti u lesbické matky představené z posledního kláštera. I samotná Zuzana se proměňuje z naprostého zoufalství a odevzdanosti na začátku knihy až po cílevědomou snahu získat svobodu a relativně šťastný život. Tento vývoj ji řadí i do žánru Bildungsroman (román z dospívání), dnes bychom řekli spíše Young Adult, který sleduje proměnu dítěte v dospělého a tematizuje obtíže dospívání. Důraz na silnou ženskou protagonistku je myslím emblematický pro filozofii a literaturu osvícenské éry.

Jak jsme se dozvěděli z doslovu českého vydání z roku 1963 od Josefa Pospíšila, Diderot v Encyklopedii charakterizoval postavení žen v té době slovy: „Zbožnost je její jediná a poslední útěcha. Krutost občanských zákonů se téměř ve všech oblastech spojila proti ženě s krutostí přírody. Zachází se s nimi jako s blbečky.“ Víme, že tato kniha byla zamýšlena jako útok na poměry v katolické církvi, ale platnost některých témat můžeme pojmout šířeji a aplikovat je i na naši současnou společnost. Kritika církve, mocenských struktur a dopadu na jednotlivce má univerzální platnost.

Nadčasové paralely a kritika moci

Při čtení Jeptišky nás napadly celkem bizarní srovnání. První se týká knihy A spatřila oslice anděla od Nicka Cavea. Ačkoliv jsou tyto knihy naprosto odlišné, spojuje je motiv náboženského fanatismu a naprosté degenerace, stejně jako kruté zacházení s postavami v obou fikčních světech, kde je cokoliv dobrého potrestáno. Druhá, a myslíme si, že lepší a známější paralela, je film Přelet nad kukaččím hnízdem, původně kniha od Kena Keseyho. V obou textech se líčí instituce (blázinec a klášter), které jsou původně určené k pomoci lidem. Oba tyto prostory mají hodně společného – fungují jako vězení, odkud je těžké odejít, a přestože mají pomáhat, ve fikčních světech Jeptišky a Přeletu nad kukaččím hnízdem dělají pravý opak: ještě více deptají a rozkládají své obyvatele psychicky i fyzicky. Za tím vším můžeme hledat totalitární zřízení těchto institucí, kde úzká vládnoucí vrstva má obrovskou moc nad běžnými obyvateli.

Tento fenomén korupce mocí je dobře zdokumentován i vědecky, například v Milgramově nebo Stanfordském experimentu. Tyto experimenty dokládají, že v extrémních podmínkách jsou lidé schopni otřesných věcí a že někdy stačí jen příležitost být brutální a sadistický, a lidé se jí chopí. Je zajímavé, jak moc jsou si oba texty podobné, ačkoliv je dělí téměř 200 let. Podobných variací na téma „vězení, které není vězením“ je samozřejmě spousta, od Franze Kafky po Foucaultovo filozofické panoptikon. Nicméně v Jeptišce i v Přeletu nad kukaččím hnízdem jsou padouchy ženy, které tradičně oslovujeme „sestro“ nebo „matko“, a které ve většinové společnosti platí za světice.

Kritika a paradox homosexuality v románu

Při rešerších jsme narazili i na kritiku Jeptišky. Jedna strana kritiky se týká toho, jak moc Diderot démonizoval kláštery a katolickou církev. Chápeme, že tak hrozné to ve skutečných klášterech asi nebylo, až na výjimky, a že někteří představitelé církve jsou v knize karikaturami. Ale na druhou stranu, rozumíme Diderotově snaze sdělit něco radikálnější formou, nadsázkou. Ve své době to chtělo hodně odvahy něco takového napsat.

Co nás ale zaujalo nejvíc, byla kritika na jednom knihomolském blogu od autorky Priscilly. Ta upozorňuje na to, že lesbická láska je v knize líčena jako projev šílenství. Diderot, podle ní, neudělal z matky představené lesbu, aby detabuizoval homosexualitu, ale aby ukázal, jak nelidské poměry v klášterech kompletně rozkládají osobnost člověka až do té míry, že si osvojí „bestiální homosexualitu“. I když by nám samotným, jakožto bílým heterosexuálním mužům, nikdy nenapadlo takto nad tím uvažovat, je to výborný postřeh. Nemůžeme Diderota posuzovat dnešními standardy, ale je to svědectví o době, kdy i na svou dobu radikální autor považoval homosexualitu za projev rozrušené mysli. Je zajímavý paradox, že zatímco dnes si někteří klerikálové myslí, že homosexualitu způsobuje zobrazení v médiích, v novověké Francii si progresivní autoři mysleli, že ji způsobují šílení klerikálové.

Závěrečné shrnutí: Diderotova Jeptiška jako svědectví a varování

I když jsme zpočátku měli k románu Jeptiška určité literární výhrady, ukázal se jako nesmírně cenný zdroj pro pochopení dobového kontextu a jako průkopnické dílo v žánru psychologického románu a Bildungsroman. Jeho kritika institucionální moci a fanatismu, ať už náboženského či jiného, zůstává nadčasově relevantní. Díky hlubokému ponoru do lidské psychiky a mistrnému zobrazení útlaku nabízí Diderotova Jeptiška dodnes silné poselství o důležitosti svobody a o nebezpečí neomezené moci, které se projevuje v různých podobách napříč staletími.