molière - tartuffe

Úvod: Molière a jeho kontroverzní Tartuffe

Dnes se vracíme k jednomu z nejvýznamnějších dramatiků všech dob – Molièrovi. Po několika letech se ponoříme do jeho díla, konkrétně do slavné komedie Tartuffe neboli Podvodník. Molière, představitel francouzského klasicismu, byl mistrem komedií, frašek a satir, a proslul jako nekompromisní kritik své doby. Jeho terčem byla především církev, zejména katolíci a jezuité, a obecně lidské neřesti, což dokazují názvy jeho děl jako Lakomec, Misantrop či Zdravý nemocný. Tartuffe se mistrně trefuje do obou kategorií, neboť kritizuje církevní pokrytectví a lidské charakterové vady, především svatouškovství a obojakost.

Premiéra hry v roce 1664 způsobila obrovský rozruch. Přestože hra měla navzdory počátečním překážkám velký úspěch a líbila se i králi Ludvíkovi XIV., stala se zároveň předmětem vášnivé debaty. Jméno Tartuffe se v tehdejší Francii a Anglii stalo synonymem pro pokrytce, podobně jako se Harpagon stal symbolem lakomce. Nicméně, jak už to bývá, ty negativní ohlasy byly daleko závažnější.

Skandál a cenzura: Tartuffe v ohni kritiky

Hra z pochopitelných důvodů pobouřila zástupce katolické církve a řadu mocných lidí, kteří se v postavě pokrytce, dávajícího na odiv svou zbožnost, ale ve skutečnosti se neřídícího biblickými imperativy, nejspíš poznali. Krátce po premiéře pařížský arcibiskup vydal edikt, který hrozil exkomunikací každému, kdo by hru zhlédl nebo si ji přečetl. Odůvodnění bylo fascinující: „Poněvadž tento kus pod záminkou, že zatracuje falešnou zbožnost, dává podnět, aby zatracováni byli i lidé, honosící se pravou zbožností a vydává je v šanc posměchu synů světa.“

Na tomto příkladu je krásně vidět dynamika moci mezi aristokracií a církví. Mocný král Slunce, Ludvík XIV., měl dost vlivu na to, aby ochránil samotného Molièra, avšak arcibiskup zase dokázal hrozit exkomunikací komukoliv, kdo by se s hrou seznámil. Hra byla po uvedení zakázaná. Molière se ji o tři roky později pokusil uvést znovu pod změněným názvem (hlavní postava se jmenovala Panulf), ale byla zakázána hned den po opětovném uvedení. Zaujal mě absurdní důvod cenzury: diváci by prý byli zmatení tím, že protagonista vypadá jako zbožný člověk, a mohli by pak chtít napodobovat jeho špatné chování. Což je směšné, vzhledem k tomu, jak je Tartuffe po celou hru očividně zesměšňován a zobrazován jako grázl.

Teprve dva roky po druhém pokusu si král Ludvík dupnul a vydal písemný příkaz, který povoloval hraní Tartuffa ve veřejných divadlech. Předtím se hra hrála pouze v soukromých kruzích šlechticů. Od roku 1669 se tak Tartuffe stal součástí repertoáru tisíců divadelních scén a hraje se dodnes. V zahraničí je to dokonce nejhranější Molièrovo drama.

Děj komedie: Odhalení pokrytce v rodinném kruhu

Pojďme se podívat na děj této pětiaktové komedie, která se odehrává na jednom místě a během krátké doby v domě bohatého měšťana Orgona. Orgon a jeho matka, paní Pernelová, podlehli vlivu bývalého tuláka Tartuffa, kterého okouzlil svými vzletnými řečmi o Bohu a víře. Zatímco tito dva jsou slepí k Tartuffově skutečné povaze, zbytek rodiny se snaží vysvětlit, že Tartuffe je pokrytec a lhář, který je jen využívá.

Kdo je ale zbytek rodiny? Orgonova druhá manželka Elmíra a děti z prvního manželství Damis a Mariana. Mariana je zasnoubená s Valérem, oba se milují. Orgon se však Tartuffovým pochlebováním nechá natolik zmanipulovat, že zruší Marianiny zásnuby a chce ji provdat právě za Tartuffa. Elmíra, inteligentní dáma, která chce nevlastní dceři pomoct, požádá Tartuffa o soukromé setkání, aby mu svatbu rozmluvila. Tartuffe se ale ukáže nejen jako pokrytec, ale i jako „prasák“, když se pokusí Elmíru svést a osahává ji bez konsentu.

To vše poslouchá Orgonův syn Damis, ukrytý ve skříni. Rozzuřený Damis vyběhne a běží nahlásit případ sexuálního obtěžování Orgonovi. Orgon sice Tartuffa konfrontuje, ale ten svou úlisností a toxicitou zvládne situaci otočit proti Damisovi. Orgon vyhodí vlastního syna z domu a jako omluvu za „psychickou újmu“ přepíše na Tartuffa vlastnictví svého domu. V tuto chvíli má Tartuffe rozvrácenou rodinu a v ruce dokument, který z něj dělá majitele domu. Orgon navíc rozhodne uspíšit svatbu Mariany a Tartuffa.

Elmíra se však nevzdává a vymyslí plán: naoko svede Tartuffa, zatímco se Orgon ukryje a na vlastní oči se přesvědčí o Tartuffově chlíplnosti. Až ve chvíli, kdy Tartuffe Elmíře téměř doslova říká, že Orgona celou dobu tahal za nos, Orgon konečně pochopí, že byl za hlupáka. Problém však nekončí, protože Tartuffe stále vlastní dům a navíc má přístup k Orgonovým tajným dokumentům, které prokazují Orgonovu neloajalitu vůči králi.

Deus ex machina a králův zásah: Šťastný konec

V posledním pátém jednání se zdá, že padouch Tartuffe vítězí. Má v rukou všechny trumfy: majetek i vydírací materiály. Jelikož je Tartuffe absolutně černobílá postava, nejenže nechá Orgonovu rodinu vystěhovat z domu, ale navíc Orgona napráská králi. Závěrečná scéna přináší obrat: přijíždí postava nazvaná „královský vykonavatel“, od něhož očekáváme zatčení Orgona. Zde však nastupuje starý dobrý trik „Deus ex machina“, kdy se zapeklitá situace náhle vyřeší zásahem vyšší moci – krále.

Král totiž celou situaci z povzdálí sledoval a v Tartuffovi poznal nechvalně proslulého podvodníka. Tartuffe je zatčen, král vrátí Orgonovi ukradený majetek, Mariana obnoví zasnoubení s Valérem a všechno dobře dopadne. Teď je snad jasné, proč se hra nelíbila kléru, ale líbila se králi Ludvíkovi. Jedna z postav, vykonavatel, to výstižně shrnuje: „Náš vladař je nepřítel podvodníků a jejich intriky ho neoklamou, protože vidí lidem do duše. Náš král je jasnozřivý a ke všem spravedlivý a vždycky uvážlivý a ve všem zná pravou míru.“ Můžu si živě představit krále, jak sedí v hledišti a říká si: „No, to to říká moc hezky o tom královi.“

Molièrův mistrovský tah: Morálka a lidská povaha

Molière psal relativně jednoduché frašky, které následovaly tradiční schémata. Vidíme zmatky, převleky, postavy v úkrytu naslouchající cizím rozhovorům – prvky známé i ze Shakespearových komedií. Neproblematická jsou i morální východiska hry: nemáme věřit lidem, kteří příliš okázale dávají na odiv své ctnosti; rodina je základ a rodinné vazby by měly mít přednost před čímkoliv jiným; v rodině máme důvěřovat více než náhodným žebrákům z kostela.

Tartuffe je typický novověký padouch, který škodí spíše slovy a schopností manipulovat s jinými. Jeho manipulátorské dovednosti jsou vykresleny skvěle. Dokáže vycítit slabost svých obětí: Orgon je nafoukaný a pokrytecký, ideální cíl, a jeho matka je nenapravitelná drbna. Tartuffe navíc zná pravidlo „rozděl a panuj“ – ví, že nemůže bojovat proti celé rodině najednou. Získá si na svou stranu nejslabší články (Orgona a matku) a silnější protivníky, jako Elmíru nebo Damise, se snaží diskreditovat jednoho po druhém. I když v případě Elmíry ho brzdí jeho vlastní chtíč, což je další karikatura jeho postavy.

Molière také ukazuje převahu rozumu a logiky nad emocemi. Orgonovy děti, Damis a Mariana, se chovají impulzivně. Mariana je zaneprázdněna dětinskými hádkami s Valérem, místo aby se soustředila na skutečného nepřítele. Damis utíká žalovat na Tartuffa, aniž by si promyslel důsledky, což se mu vymstí. Oproti tomu jediné dvě racionální postavy, Elmíra a služka Dorina, vidí věci jasně, přijdou s plánem a situaci zachrání. Postava Elmíry mi přijde skutečně moderní. Vybočuje ze stereotypu zlé macechy, má ráda své nevlastní děti, což je odůvodněno i tím, že je o dost mladší než Orgon, takže si s dětmi věkově rozumí a zároveň má dost zralosti, aby je korigovala.

Literární pilíře Tartuffa: Od Aristotela po Alexandrin

V Tartuffovi se Molière drží klasických pravidel dramatu, včetně jednoty místa, času a děje, což je koncept inspirovaný Aristotelovou Poetikou. Hra také víceméně zachovává Freytagovu pyramidu, tedy pětislokovou výstavbu dramatu (expozice, kolize, krize, peripetie, katastrofa), což je běžné u tragédií, ale v komediích také není výjimkou.

Z formálních složek je nejzajímavější, že hra je psána rýmovaně, a to konkrétně v Alexandrinu. Alexandrin je veršový systém typický pro francouzskou poezii, jehož název je odvozen od starofrancouzské Alexandreidy – epické básně o Alexandru Velikém. Alexandrin se v literatuře udržel i po Alexandreidách a byl oblíbený v klasicismu, ale používali ho i modernističtí básníci.

Definice Alexandrinu se může zdát složitá: je to rýmovaný verš tvořený jambickými stopami, s 12 slabikami u mužského verše a 13 u ženského, a s cézurou (pauzou) po šesté slabice. Není to ale tak těžké poznat, jak to zní. Vezměme si ukázku z Tartuffa, z překladu Bohdana Kaminského, monolog služky Doriny: „To jistě. Ostatně, jsme v posměch všemu světu. Jak cizí pobuda nám roztahuje se tu. Nás všechny mistruje a celým domem vládne. A přec, když přišel sem, košile neměl žádné.“

Když si spočítáme slabiky, zjistíme, že jich je vždy 12 nebo 13. A důležitá je právě ona cézura. Například: „A přec, když přišel sem, (pauza) košile neměl žádné.“ Šestá a sedmá slabika nesmí tvořit jedno slovo. Pokud má verš 12 nebo 13 slabik, pauzu po šesté slabice a rýmuje se, je to na 99,999 % Alexandrin. V české literatuře ho najdeme například u Karla Hlaváčka („Hrál kdosi na hoboj, a hrál již kolik dní“), Otokara Březiny, Vítězslava Nezvala, a nejslavnější příklad pochází z Máchova Máje: „Zborcené harfy tón, strhané struny zvuk, zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit…“ Zde je striktně 12 slabik a pauza po šesté slabice. Alexandrin je skvělý nástroj, jak zaujmout znalostí literární teorie, protože na rozdíl od metra jej lze poměrně snadno identifikovat.

Alexandrin v překladech: Kaminský versus Přidal

Tartuffe byl do češtiny přeložen mnohokrát, existuje minimálně sedm překladů. Já jsem se zaměřil na dva: starší překlad Bohdana Kaminského (z počátku 20. století) a novější od Antonína Přidala. Kaminského překlad, jak jsem ukázal, striktně dodržuje Alexandrin. Oproti tomu Přidalův překlad téhož monologu zní jinak: „To se ví. Člověka zrovna fackuje hanba, když vidí, jak se tu uhnízdil taková nula, takový budižkničemu, který i když přišel, neměl ani boty a za své hadry by nedostal půl vindry.“

Už z poslechu je jasné, že se text nerýmuje, každý verš má jiný počet slabik, a hlavně ve třetím verši je vidět, že šestá a sedmá slabika jsou ve stejném slově („budižkničemu“), což porušuje pravidlo cézury. Je očividné, že Antonín Přidal rezignoval na Alexandrin a píše spíše volným veršem nebo prózou. Zajímavé je, že Přidal ke svému překladu přidal předmluvu, která je paradoxně psána Alexandrinem a kde se omlouvá, že v samotném překladu Alexandrin nepoužil. Píše: „Proč v tomto překladu nezvoní žádný rým a věty neplynou klasickým dvojverším, v jakém psal Molière a překládali druzí. Proč místo tance slov slyšet jen jejich chůzi? Volnou jak volný verš, jak tuhle změnu chápat.“ Toto je klasická strategie, kdy překladatel ukáže, že by mohl přeložit dílo původní formou, ale nechce, protože je rebel. Nemám dostatečné znalosti francouzštiny, abych posoudil specifika překladů, ale zdá se mi to trochu líné. Přidal byl však uznávaný překladatel, takže je možné, že pro jeho rozhodnutí existoval nějaký precedent, nebo chtěl dílo učinit méně uhlazeným a více „tepajícím“ do neřestí, jak sám naznačoval v předmluvě.

Závěr: Nadčasovost Molièrova díla

Molièrův Tartuffe zůstává i po staletích mistrovským dílem, které nejenže brilantně baví, ale zároveň nekompromisně odhaluje a kritizuje lidské pokrytectví a falešnou zbožnost. Jeho nadčasová témata, složitá dynamika postav a inovativní využití literárních forem, jako je Alexandrin, z něj činí klíčovou součást světového dramatického repertoáru. Skandály, které jeho uvedení provázely, jen podtrhují sílu a relevantnost jeho poselství, které rezonuje i v moderní době, kdy se stále setkáváme s přetvářkou a manipulací. Tartuffe je tak nejen historickým svědectvím o Molièrově době, ale i zrcadlem, které nastartuje k uvědomění si, že máme být opatrní a důvěřovat svému rozumu a rodinným vazbám.