o indickém původu slovanů

Indický původ Slovanů: Zapomenutá kapitola národního obrození

V naší historii existují momenty, kdy se malý národ snaží definovat svou identitu, a v takových chvílích se občas uchýlí k překvapivým mystifikacím. Jedním z takových zapomenutých, ale fascinujících období je české národní obrození a konkrétně teorie o indickém původu Slovanů. Mnozí z nás si možná vzpomenou na diskuse o rukopisech Královédvorském a Zelenohorském, ale pravdou je, že obrozenci se uchylovali k mnohem širší škále mystifikačních strategií. Minulý týden jsem se shodou okolností vrátil k Macurově "Znamení z rodu" a narazil na poznámku o této neobvyklé teorii. Ačkoliv se nejedná o literární teorii ani o téma, které bych běžně studoval, okamžitě mě to zaujalo. Ačkoli moderní historické studie s indickým původem Slovanů seriózně nepracují, pro obrozence to byla chvíli velmi relevantní myšlenka.

Od verše k prastarému původu

Všechno to začalo v raném obrození relativně známou debatou o verši. Dnes přirozeně používáme sylabotonickou verzifikaci, kde se verš určuje počtem slabik a důrazem. Jenže v době obrození Josef Dobrovský sice navrhl sylabotoniku pro českou poezii, ale narazil na odpor významných osobností jako Jungmann nebo Šafařík. Důvody byly nacionalistické – sylabotonický systém používala němčina, a tak v něm Šafařík spatřoval "pouta otrockého němčení". Místo toho obrozenci prosazovali časomíru, systém založený na délce slabik, nikoli na důrazu. Časomíru užívala antická řecká a latinská poezie a Češi ji chtěli aplikovat, aby se spojili spíše s Řeckem a Římem než s Německem. Jungmann dokonce věřil, že časomíra je pro češtinu vhodnější i jazykově, nabízejíc "zpěv volného verše, který nezná žádného zákona svazujícího".

Co ale česká kultura ve své paměti neudržela, je fakt, že Jungmann si chvíli pohrával s myšlenkou, že by si česká poezie měla inspirovat v indickém básnickém systému.

Krok k Indii: Jungmannův Krok a indické metrum

Možná si ze školy vzpomenete, že první český vědecký časopis se jmenoval Krok. Vycházel v letech 1821–1840 a řídili ho Josef Jungmann a Jan Svatopluk Presl. Tento časopis s podtitulem "Veřejný spis všenaučný pro vzdělance národu československého" byl pro národní obrození určující. Na jeho stránkách probíhaly debaty o českém veršovém systému i o vědeckém názvosloví, což položilo základy české vědy. Není náhoda, že úvodní číslo Kroku otevírá báseň Josefa Jungmanna, pojmenovaná "Krok, jinotajitelná pověst podle Hájkovy kroniky".

Zajímavé je, že pod názvem básně je uvedeno, že je napsána "rozměrem indickým, nazvaným páthjá, ze soustavy druhé, spravující se počtem slab". Tato báseň je navíc doplněna teoretickou studií "Krátký přehled prozódie a metriky indické podle Henryho Thomase Colebrooka". Colebrooke byl orientalista a jeden z prvních evropských znalců sanskrtu, který strávil roky v Indii překládáním a studiem. Jungmann ve své studii píše o "náramném bohatství básní rozličných" indického národa, které bylo objeveno "pilným Angličanům bádáním". Tyto pokusy o aplikaci indických systémů nebyly ojedinělé; snažili se o to i jiní obrozenští básníci, jako Antonín Marek, Josef Krasoslav Chmelenský a Jaroslavomír Tomíček.

Sanskrt, pády a ideologický boj

Zájem o Indii a sanskrt nekončil u básníků. V Kroku byly publikovány i stati Antonína Jungmana, Jungmannova mladšího bratra, o sanskrtu a Indii. Tyto snahy o indicko-českou poezii měly velký ohlas, nebyly vnímány jako podivnost, ale jako důkaz, že se nemusíme vázat na "nenáviděné Němce a jejich sylabotoniku", ale můžeme navázat na velké národy indické, řecké a latinské. František Palacký například spokojeně psal šéfredaktorovi Preslovi, že "I jest to zvláštní Čechoslovana triumf, že po čem nynější národové nadarmo dychtí, on již vyvedl [...] indické časoměrné veršování v řeči své." Jungmann dokonce veršoval: "Chlub se rodem mluvy hindickým. Dávná kvetne tobě Tevtone čest. Tvá mluva hindičky jest pastorkyně a má dcera jest."

Hlavním důvodem tohoto zájmu bylo přimknout se k "někomu jinému než k Němcům". Indie byla vnímána jako země s velkou historií a sanskrt jako prajazyk. Obrozenci chtěli dokázat, že ze sanskrtu se vyvinula čeština, ale němčina nikoli. Jungmann neustále opakoval, že čeština je podobnější jazyku latinskému a indickému než němčině. Hlavním argumentem, který je z dnešního pohledu úsměvný, bylo sedm českých pádů oproti "ubozejším" čtyřem německým. Sanskrt měl údajně osm pádů, což z něj činilo dokonalý jazyk, a čeština s latinou se svými šesti či sedmi pády byly stále "lepší" než němčina. Tento ideologický boj hrál roli při konstituování českého národa a ukazuje vynalézavost malých národů v boji o vlastní identitu, jak výstižně popsal Vladimír Macura. Pro filologické myšlení Jungmannovské generace byly jazyky reprezentantem hodnot, nikoli jen lingvistickým faktem.

Mytologické propojení a zmizení teorie

Jazykem to však neskončilo. Jan Kollár ve své "Slávy dceři" odvodil, že bohyně Sláva, jež dala jméno Slovanům, je příbuzná nebo totožná s indickou bohyní Svahou. Dokonce i jméno Čech mělo být odvozeno z indické mytologie od slova Kešava, alternativního jména boha Višnua. Kollár takto, svým způsobem, "dokázal", že česká mytologie je totožná s indickou, a tedy že "jsme Indové".

Co je fascinující, je, že stopy po indickém původu Slovanů v oficiálních pramenech vlastně končí v Kollárově "zapadlé úvaze o slovanské mytologii", kterou odmítli i jeho současníci. Pavel Josef Šafařík, který zpočátku s Kollárem souhlasil, změnil názor po přečtení této knihy. Od zhruba druhé poloviny 19. století, konkrétně od 40. let, tyto snahy o ztotožňování Čechů či Slovanů s Indií v podstatě zmizely. Čeští obrozenci se začali poznávat spíše u jiných malých evropských národů, například u Švýcarů, Seveřanů nebo Irů, jak je známe z díla Karla Havlíčka Borovského.

Slovenská ozvěna a moderní mystifikace

Částečně štafetu převzali slovenští obrozenci. Nejvýznamnější postava slovenského národního obrození, Ľudovít Štúr, byl o indickém původu Slovanů pevně přesvědčen. Napsal, že "Národ náš, o čom medzi znatelmi vyjas žiadnej, ani najmenšej pochybnosti niet, sjahá povodom svojím do Indie, kolísky a pestovateľkyne panteizmu." I u Štúra šlo do jisté míry o vymezení se vůči Němcům, které řadil až do Persie.

Po Štúrovi a Kollárovi stopy této teorie postupně mizí. Ačkoliv se v okrajových slovenských textech ještě občas objevovaly, ve 20. století ji opustili i ti nejokrajovější slovenští vědci. Pro ně to byla dobová zajímavost vycházející z nedostatečné znalosti sanskrtu a starých slovanských dialektů. Přesto tato teorie, alespoň na Slovensku, přežívá v lidové slovesnosti dodnes. Příkladem jsou moderní spolky jako Slovenská národná rada obrodenia, která tvrdí, že Ježíš byl Slovák a že Slováci jsou první evropský národ starý 8000 let, což doplňuje směsí ezoteriky, Jungovy synchronicity a kvantové mechaniky, aby "dokázali" existenci ducha a "likvidovali" vatikánské křesťanství. Moje teorie je, že tento proud zatlačilo koloniální uvažování, které Indii degradovalo z kolébky kultury na "špinavou zemi".

Závěr: Dědictví obrozenských strategií

Příběh o indickém původu Slovanů je fascinujícím dokladem toho, jak národní obrození pracovalo s mystifikacemi a ideologickými konstrukty, aby vytvořilo silnou a nezávislou národní identitu. Ačkoliv se dnes tyto teorie jeví jako naivní, ukazují vynalézavost a odhodlání obrozenců v době, kdy se hledaly cesty, jak se vymezit vůči dominantním kulturám. Dodnes vidíme dozvuky tohoto obrozenského uvažování v podobě přetrvávajících lidových teorií, které sice nemají vědecký základ, ale pro určité skupiny lidí představují důležitou součást jejich vnímání národní minulosti a identity. Tyto historické anomálie nám připomínají složitost a mnohovrstevnost utváření národního vědomí a to, jak se i dávno vyvrácené myšlenky mohou udržet v kolektivní paměti.