karneval a smích

Úvod do světa Michaila Bachtina a síly smíchu

Dnes se ponoříme do díla poněkud opomíjeného, ale nesmírně vlivného ruského literárního vědce, Michaila Bachtina, a prozkoumáme jeho fascinující teorie o smíchu a karnevalu v literatuře. Ačkoliv se jeho jméno nemusí vyjímat po boku Freudových či Kantových, jeho přínos pro literární teorii je zásadní a dodnes rezonuje. Smích hrál v umění vždycky klíčovou roli, což dokazuje už antické drama rozdělené na tragédii a komedii. Zábava byla vždy důležitou funkcí umění, a co je podstatnější, smích a parodie odjakživa sloužily jako mocné nástroje boje proti útlaku a propagandě – ať už feudální, klerikální, kapitalistické, komunistické či fašistické. Příklady najdeme napříč dějinami. Mnozí významní filozofové, od Freuda přes Bergsona až po Kunderu či Schopenhauera, se zabývali fenoménem smíchu, ale Bachtinův pohled, ačkoliv svého času módní, se v poslední době poněkud vytrácí z hlavního proudu akademické debaty. My se dnes pokusíme jeho myšlenky oživit a ukázat jejich relevanci i pro současnost.

Život a dílo nepochopeného génia

Michail Bachtin (1895–1975) prožil život v ústraní, daleko od akademického lesku. Po studiích v roce 1918 se stal učitelem v zapadlém ruském Něveli, později působil jako archivář a knihovník. Trpěl vážnou nemocí, která ho připravila o nohu, a celý život se potýkal s odmítáním publikovat svá díla. Některé jeho rukopisy dokonce beze stopy zmizely za druhé světové války. Ironií osudu je, že ani ve svých 63 letech se mu nepodařilo obhájit doktorát na univerzitě, získal jen menší titul PhDr. Přesto, nebo možná právě proto, jeho dílo po smrti, podobně jako u mnoha východoevropských teoretiků, získalo nečekaný ohlas. Zásluhu na tom měli především francouzští imigranti jako Cvetan Todorov, Roman Jakobson nebo Julia Kristeva, kteří Bachtina představili západnímu světu. Jeho osud je inspirací pro všechny „neúspěšné“ doktorandy – ukazuje, že opravdová hodnota díla se často projeví až s odstupem času, nezávisle na dobových akademických uznáních.

Odstředivé a dostředivé síly v kultuře a jazyce

Bachtin se proslavil především svým výzkumem díla Françoise Rabelaise, zejména jeho „Gargantuy a Pantagruela“. Ve svých studiích rozvinul tezi o kulturním mechanismu, který je určován konfliktem dvou protikladných sil. Renata Lachmanová je popsala newtonovskou terminologií jako síly odstředivé a dostředivé. V humanitním pojetí jde na jedné straně o sílu totalitární, tíhnoucí ke kodifikaci povoleného jazyka, monologu, uzavírání systému vůči vnějším vlivům a monopolizaci. To se projevuje v totalitních režimech, které se snaží ovládat myšlení a vyjadřování lidí. Není náhoda, že Bachtin strávil život v Sovětském svazu a jeho teorie lze snadno aplikovat na kritiku tohoto režimu, i když se sám nikdy nestal disidentem. Tato dostředivá síla se však netýká jen politiky, ale i akademických, kritických nebo vzdělávacích institucí, které určují, co je „spisovné“ nebo které knihy patří do „kánonu“. Proti těmto uniformujícím silám se ale staví síly odstředivé – v politice underground nebo opozice, v jazyce dialekty, obecná čeština, argot, slang či cizí výrazy. V literatuře je to čtení „zakázaných“ knih pod polštářem namísto povinné četby. Rabelais ve svém díle narušoval pravidla jazyka a literatury, čímž kritizoval feudální a církevní hierarchie. Bachtinovi oponenti jeho disertace v tom jistě viděli paralelu s kritikou Stalina a Kremlu.

Karnevalový princip – klíč k porozumění Bachtinovi

Klíčovým slovem Bachtinova uvažování o smíchu je „karneval“ a „karnevalový princip“ či „karnevalová kultura“. Podle Bachtina literatura není uzavřený systém odkazující jen sám k sobě, ale zrcadlí všechny aspekty kultury a společnosti dané doby. Dílo je ozvěnou ulic, vesnic, společenských kast a celých epoch, což snižuje roli umělce a jeho individuality. Pro Bachtina umělecké dílo vyvstává z dědictví minulosti i ze své doby. Podle Renaty Lachmanové Bachtin v karnevalovém principu nachází možnost „kompletní rezignace na současný řád“. Karneval, se svou hrou na obracení hodnot, parodií oficiálních dogmat a zesměšňováním autorit, představuje anticipaci utopického světa radostné anarchie, kde vládne antihierarchický systém, relativizace hodnot a otevřenost myriádě perspektiv. Tento pohled je fascinující, protože ukazuje, že k postmodernímu uvažování docházeli nezávisle na sobě různí myslitelé, jako Bachtin a Lyotard, což jen potvrzuje, že postmoderna není uměle vytvořená filozofie, ale spíše popis určité situace. V Bachtinově díle se tak kouzelně snoubí poetika postmoderní situace, marxistický přístup k literatuře a zároveň jistá dávka tradicionalismu či konzervatismu.

Dekadence smíchu a čtyři epochy literatury

Bachtin si Rabelaise nevybral náhodou. Podle něj od renesance docházelo k systematické degradaci a devalvaci úlohy smíchu v kultuře. Formy spojené se smíchem byly marginalizovány, vytlačovány z mainstreamu do oblasti braku a v umění pro ně nebylo místo. Bachtin přitom neměl na mysli jemné uchechtnutí, nýbrž hurónský, kolektivní smích z plných plic. A je pravda, že renesanční kánon (Rabelais, Shakespeare, Ariosto, Boccaccio, Cervantes, Lope de Vega) má znatelně větší podíl humoru než následující epochy. Baroko přineslo tragický náhled na malost člověka, moderna pak reflexi hnusu a rozpadu společnosti. Bachtin dělí historii na čtyři epochy (částečně explicitně, částečně implicitně):

1. Předtřídní/předpolitická doba: Vážné a komické vlastnosti světa (božstev) byly propojeny, smích byl součástí posvátnosti. Příkladem jsou antické náboženské obřady a Euripidovy „Bakchantky“. Tato éra končí s nástupem společenských hierarchií, kdy si vládnoucí vrstvy potřebovaly udržet nadřazenost, a smích se k tomu nehodil.
2. Separace: Relativně striktní oddělení vážných a humorných textů. Vážné texty náležely oficiální literatuře, komedie lidové tvorbě. Antika představuje přechod, ale vrcholí ve středověku. Oficiální literatura (legendy, kroniky, rytířské písně) byla plná hříchu, pokání a hrdinství, s minimem karnevalového humoru. Křesťanství zde hrálo roli – Kristus se nikdy nesmál, na rozdíl od Sókratovy veselé povahy. Humor se uchoval v lidovém prostředí (Mastičkář, studentské satiry).
3. Renesance: Návrat antických hodnot a smíchu. Zhroucení autority feudálních a církevních pozic (ne však moci). Vzestup buržoazie, která získává politický, ekonomický a kulturní vliv. Literatura přestala být výsadou aristokracie a smích se stal nenápadnou formou výzvy starým politickým systémům. Don Quijote paroduje rytíře, Ovčí pramen ukazuje triumf kolektivu, Shakespearovy komedie jsou plné převleků a předstíraných šílenství.
4. Moderní doba: Začíná s vítězstvím buržoazie, která nyní prosazuje vlastní hodnoty jako věčné a nezpochybnitelné. Dochází ke ztrátě lidové tvorby, kterou nahrazuje „folklór“. Bachtin považuje folklór za „perverzní“, protože se z něj vytratila autenticita „folku“ (lidu) a byl nahrazen individuálními autory (Němcová, Erben, Grimmové). Chybí mu autentická inscenace sexu, nahoty, přirozeného lidského těla, zrození a především násilné smrti, což jsou témata vytěsněná do braku nebo umělecky „šokující“.

Milan Kundera a Bachtin v českém kontextu

Bachtinovy úvahy o historii literatury a roli smíchu nám musí připomenout eseje a romány Milana Kundery. Kundera ve svých dílech, například v Jeruzalémské přednášce, často zmiňuje Rabelaise a Cervantesova „Dona Quijota“, mluví o subverzivní funkci románu a zásadní úloze smíchu. Ačkoliv Kunderův smích může sloužit spíše jako manifestace nadhledu („člověk myslí, Bůh se směje“), příbuznost s Bachtinem je zřejmá. Fascinující je Kunderovo pojetí takzvaného „světa obrácenosti“, tedy „světa naruby“, typického pro karnevalovou kulturu, jako je lidová korunovace bláznů. Bachtin zmiňuje, jak car Ivan Hrozný institucionalizací této tradice (korunováním nevolníka carem) ukradl lidu jeho karnevalovou kulturu a znehodnotil ji. Tento prvek perverze, obracení zbraně lidové kultury proti jejím původcům, je ústřední i v Kunderově románu „Žert“.

„Žert“ je ideální reflexí Bachtinovy teorie, možná i nevědomou. Román měl subverzivní funkci, vymezoval se proti tehdejší vládnoucí třídě a jejím prázdným ideálům, pokrytectví a absenci smyslu pro humor (např. umělé vytváření tragického hrdiny Fučíka). Nejpřesvědčivěji se Bachtinovy myšlenky projevují v tematizaci lidového umění. „Žert“ vrcholí scénou Jízdy králů, naprosto typickým příkladem lidového karnevalu. Je zde přítomný motiv travestie (chlapec převlečený za ženu) a krále, kterého ztělesňuje obyčejný teenager. Kundera však zcela v bachtinovském duchu odhaluje Jízdu králů jako totálně vyprázdněnou slavnost, která pozbyla svůj skutečně lidový a subverzivní charakter. Už nepodrývá ničí autoritu, ale je vystavena jako vitrínový exponát, kde se koně motají mezi auty a představitel krále se zajímá spíš o automobilové závody. Dnes je Jízda králů turistickou atrakcí na seznamu UNESCO, kde umělci a trhovci prodávají turistům „pravé moravské trdelníky“. To je přesně Bachtinova „perverze lidovosti“, kterou Kundera tak mistrně zachytil.

Ideologická neuchopitelnost Michaila Bachtina

Jedním z nejvíce fascinujících aspektů Bachtinova odkazu je, jak si s ním historie ideologicky neví rady. Bachtin nebyl ani disident, ani konformista, ani kolaborant. Nikdo si nebyl jistý, kam jeho teorie o karnevalu skutečně míří. Kritici na Západě ho obviňovali z přátelskosti k režimu, protože jeho kritika se zaměřovala na feudalismus a buržoazii, nikoli na komunismus. Jiní, jako Renata Lachmanová, v jeho kritice středověkého umění naopak viděli jasnou paralelu s kritikou stalinistického totalitarismu. Ani ruští komunisté si nebyli jistí. Sice mu nedovolili většinu prací publikovat, ale oficiálně to zdůvodňovali teoretickými důvody, ne politickou závadností. Zároveň ho ale neodsoudili úplně a mohl učit na pedagogické fakultě v provinčním městě. V dnešní literární teorii si Bachtina „kradou“ všichni. Má v sobě něco z marxismu, něco z postmodernismu, něco z konzervativního tradicionalismu. Ačkoliv kritizoval formalismus, jeho přístup k jazyku má k němu blízko. Je to takový „žolík“, kterého lze použít v jakékoli škole myšlení. Když ho někdo kritizuje za údajnou vstřícnost ke Stalinovi, lze ho obhajovat tím, že celé jeho dílo bylo jen jinotajnou kritikou režimu. Tato neuchopitelnost jen podtrhuje složitost a mnohovrstevnost jeho myšlenek.

Závěr: Trvalý odkaz karnevalu a smíchu

Ponořili jsme se do komplexního světa Michaila Bachtina a jeho průkopnických teorií o smíchu a karnevalovém principu. Ukázali jsme si, jak jeho koncept odstředivých a dostředivých sil v kultuře a jazyce nabízí jedinečný pohled na vývoj literatury a společnosti od antiky až po moderní dobu. Bachtinovo dílo nám připomíná, že smích, parodie a zpochybňování autorit jsou nadčasové nástroje pro relativizaci hodnot a boj proti útlaku. Jeho myšlenky, ačkoliv často opomíjené, rezonují s postmoderním uvažováním a nabízejí cenný rámec pro analýzu děl, jako je Kunderův „Žert“, kde se ukazuje vyprázdnění lidové kultury a subverzivní síla humoru. Bachtinův odkaz tak zůstává klíčový pro pochopení dynamiky kultury a síly uměleckého výrazu.