karel hynek mácha - máj - pro starší a pokročilé

Úvod do Máje – Proč se vracíme k české klasice

Dnes se na Potítku vracíme k jednomu z nejzásadnějších děl české literatury – k Máji od Karla Hynka Máchy. Vzhledem k tomu, že jsem se dříve tomuto dílu věnoval již na počátcích mého kanálu, kdy jsem ještě nepoužíval scénáře ani sekundární literaturu, rozhodl jsem se pro jeho důkladnější revizi. Moje stará videa, včetně toho o Máji, obsahovala mnoho chyb a nedokonalostí. I když jsem tehdy Máchovu knihu vystihl slušně, dnes si myslím, že je čas na podrobnější a preciznější analýzu. Nebudeme tedy opakovat děj, ale spíše rozšíříme a prohloubíme původní rozbor, což bude přínosné pro ty z vás, kteří se o toto dílo zajímáte na pokročilejší úrovni.

Pro tuto analýzu jsem čerpal z rozsáhlé sekundární literatury. Měl jsem k ruce především knihu 'O Máchově Máji' od Dušana Prokopa, která představuje komplexní metastudii shrnující veškeré dosavadní výzkumy. Dále jsem se opíral o studie nejslavnějších máchologů, jako jsou Miroslav Červenka, Jan Mukařovský, Roman Jakobson a Růžena Grebeníčková. Je fascinující, kolik desítitisíců stran bylo o Máchovi napsáno, a proto se dnes zaměříme zejména na formální složky díla. Pokusíme se vysvětlit, proč bylo na svou dobu tak revolucionářské a jak si udrželo své místo v čele českého literárního kánonu až do dnešních dnů.

Jazyková podoba Máje – Srozumitelnost navzdory stáří

Jedním z klíčových důvodů, proč je Máj dodnes tak čitelný a přitažlivý, je jeho jazyková podoba. Navzdory svému stáří se Mácha, na rozdíl od některých svých současníků, nepokoušel uměle vytvářet básnické novotvary. Jeho cílem nebylo spoluvytvářet novou podobu češtiny, jako to dělali například Josef Jungmann nebo částečně Ján Kollár. Místo toho vycházel z dobového lexika, inspiroval se v tehdejší básnické řeči a hovorové mluvě. Zajímavostí je, že jeho slovník ovlivnila i rukopisná falza, konkrétně Rukopis Královédvorský a Zelenohorský, o kterých jsem už mluvil v jiné epizodě.

Většina slov v Máji působí dodnes zcela přirozeně, s výjimkou několika málo archaismů. Máchovy neologismy, tedy slova, která nebyly v Jungmannově slovníku, jsou buď snadno srozumitelné, nebo dokonce znějí přirozeně i dnes. Příkladem jsou slova jako „žaloplný“, „pološerý“, „pustopustý“, „umdlelý“, „stověký“, nebo podstatná jména utvořená ze sloves či onomatopojí, jako „kmit“, „cval“, „kvíl“. Mácha používal novotvary srozumitelně a občas se nevyhýbal ani obecným či nespisovným tvarům, nebo archaickým výrazům, často z důvodu rýmu, metra nebo zvukomalby. Jeho jazyk je bezpochyby básnický, ale na svou dobu byl relativně živý a srozumitelný. Vlastně je paradoxní, že Máj, ačkoliv je starší, je pro nás dnes často srozumitelnější než některé básně duchovců a lumírovců.

Mácha tedy netvořil básnický jazyk vymýšlením nových slov, ale nezvyklým zvukomalebným a metaforicky bohatým užíváním již existujících slov. Jediné, co je dnes stěží pochopitelné, jsou slova jako „promyk“ (paprsek, vypůjčené z polštiny) nebo „přeskřípené“ (překřížené), ale dvě taková slova nám rozhodně zážitek z četby nezkazí.

Zvukomalba a aliterace – Jak znějí Máchovy verše

Další formální složkou Máje, kterou můžeme zkoumat, je hlásková instrumentace, čili zvukomalba. Mnoho teoretiků se jí věnovalo, například Jan Mukařovský hledal vzorce opakování hlásek ve verších, ale osobně si myslím, že v Máji toho zas tolik nenajdeme. Jiří Pechar na tyto pokusy reagoval tím, že dokázal najít podobné vzorce i v náhodných novinových článcích, zalomených do veršů. Český jazyk má zkrátka omezenou zásobu zvuků a k opakování hlásek dochází vždy.

Nicméně v některých pasážích je zvukomalba očividná. Příkladem je hromadění hrubého českého „r“, které Mácha využívá k vyjádření tragických tónů: „to zborcené harfy tón, strhané strůny zvuk, strašný jekot, hrůzný kvíl“. Lze argumentovat, že souhláska „r“ je v češtině běžná, a slova s negativními významy (hrůzný, strašný) mají ze své podstaty negativní zvukomalbu. Podobně jako „r“ je často přítomno ve vulgárních výrazech. Na druhou stranu, i slova jako „krása“ obsahují „r“ a nezní vždy libozvučně.

Co ale v Máji rozhodně a záměrně nacházíme, je aliterace – opakování stejných písmen či slabik na začátku slov ve verši. Klasickými příklady jsou: „Nade mnou kolo, kůl, kostlivec, láska bledá“, „ten jeho plášť, to on, to on, to strašný lesů pán“, „jak světlo, stín se střídá“. Celá kniha dokonce začíná aliterací: „Byl pozdní večer, první máj.“ Aliterace je v Máji hojná a slouží k zesílení výrazu.

Verš a metrum – Rytmus Máchovy poezie

Důkladnější rozbor si zaslouží Máchův verš. Máj je dominantně psán jambem, konkrétně jeho českou variantou s daktylem v prvním taktu, což zní jako ta-ta-ta-ta-ta-ta-ta (např. „Večerní máj byl lásky čas“). Daktyl na začátku je nutný, protože v češtině je téměř nemožné vytvořit „skutečný“ jamb s nepřízvučnou první slabikou kvůli přízvuku na první slabice slova nebo na předložce. Pro český jamb je důležité, že má důraz na poslední slabice, proto verše často končí jednoslabičným plnovýznamovým slovem (ráj, háj, čas, hlas).

Z 824 veršů Máje je asi 30 nepravidelných, ve zbývajících 800 dominuje jamb. Důležité je sledovat, kde a proč Mácha používá trochej či nepravidelný verš, a jaké druhy jambu užívá. Alexandrin (dvanáctislabičný verš se stálou cézurou po šesté slabice) dodává slavnostní ráz, nejvíce patrný v elegii za mládí. Trochejem je psán úvod druhého zpěvu („Klesla hvězda z nebes výše“), což je často interpretováno jako symbolika koňského cvalu před Vilémovou smrtí nebo jako Roman Jakobsonův symbol pádu. Klasický čtyřstopý jamb je vyhrazen popisu májové přírody („Byl pozdní večer, první máj“), zatímco slavnostnější pětistopý jamb se objevuje ve vrcholné elegické pasáži muže křičícího na mraky.

Zajímavé je střídání metra, někdy i zdánlivě nahodilé. Druhé intermezzo je částečně psáno trochejem („Stojí hory proti sobě, ticho, temno jako v hrobě“), což je pochopitelné. Problémem je ale použití čtyřstopého jambu v prvním intermezzu, kde sbor duchů zpívá o příchodu nového člena. Někdo argumentuje, že to vytváří kontrast k prvnímu zpěvu, jiní s nadsázkou tvrdí, že je to slavnostní moment pro lebku. Miroslav Červenka vysvětluje, že kratší čtyřstopý jamb symbolizuje snový svět (popis přírody, první intermezzo), zatímco delší pětistopý jamb a Alexandrin značí tvrdou lidskou realitu (scény s Vilémem). Tato rytmická složka Máje byla na svou dobu tak exkluzivní a cizí literárnímu prostředí, což přispělo k jeho nepochopení dobovou kritikou.

Analýza rýmu – Chudoba a mistrovství v Máji

Rým v Máji je dalším zajímavým bodem. Často se zdůrazňuje, že Máchovy rýmy jsou relativně chudé a jednoduché. Ostatně, cimrmanovská „láska-páska“ má svůj kořen právě zde. Nicméně již od doby májovců se zdůrazňuje, že Mácha navzdory omezené zásobě prostředků dokázal vytvořit zvukově i obsahově krásné rýmy. Tyto dva názory se nevylučují. Máchova situace byla o to těžší, že v Máji metricky převládá jamb, což znamená verše zakončené jednoslabičnými slovy. To téměř znemožňuje takzvaný gramatický rým, který by využíval koncovky flektivních jazyků (např. rýmování sloves na „-la“). Mácha si tento „cheat“ nemohl dovolit a musel prokázat velkou vynalézavost, poctivě rýmovat jednoslabičná slova jako „máj, háj, čas, hlas, věk, vztek, zář, tvář“.

Pokud jde o zdánlivé nedostatky, rýmy se v Máji poměrně často opakují. Na konci prvního zpěvu je například pasáž s opakováním „Jarmilo! Jarmilo! Jarmilo!“. Nejedná se však o chybu, ale o básnický postup zvaný epifora, který slouží ke gradaci napětí. Stejně jako v Erbenových „Svatebních košilích“, kde se opakuje otázka „Co to máš na té tkaničce? Na krku na té tkaničce“, i Mácha používá epiforu záměrně. Opakování jména Jarmila (jednou, dvakrát, třikrát) má sémantický význam – nejprve šeptá krajina, pak odraz vodní hladiny, a nakonec volá hrdlička, jejíž tříslabičné „hu-hu-hu“ je v souladu s trojím opakováním. Mácha navíc tvrdošíjně opakuje své oblíbené rýmy, jako je „stín-klín“, který se objevuje mnohokrát i mimo Máj.

Ještě zajímavější je dvojice „hlas-čas“, která je pro Máj klíčová a objevuje se v díle šestkrát, například hned v úvodu „lásky čas hrdliččin hlas“. Tato dvojice je zjevně záměrná a slouží jako refrén celého díla. I když se může zdát nadužívaná, opakování je součástí celkové struktury textu. V posledních dvou zpěvech se objevuje v oxymorické pasáži „slitého zvonu hlas, to jestík zemřelých krásný dětinský čas“, která se opakuje s mírnou obměnou, aby se básník spojil s dějem a vlastním životem. Ve druhém zpěvu, opakování „kapky hlas svým pádem měří čas“ opět není nedostatkem, ale záměrem. Obraz padající vody vyžaduje opakování a symbolizuje odpočítávání Vilémova života, s motivem pádu, který prochází celým druhým zpěvem. Rým „hlas-čas“ tedy není náhodný, ale stěžejní pro chápání Máchova díla.

Systém kontrastů – Dvojitá povaha Máchovy básně

Motiv času, ale i rým hlas-čas, nám pomáhají ilustrovat, jak Mácha vytváří komplexní duální systém, tedy systém kontrastů, které se vzájemně doplňují a obohacují. Na nejvíce povrchní a očividné úrovni se už na základní škole učíme, že Máj je lyricko-epická báseň. Máme zde tedy kontrast lyriky, popisující emoce a přírodu, a epiky, vyprávějící děj.

Na sémantické rovině, ovšem v pevném vztahu s rovinou žánrovou, nalézáme kontrast mezi krásou přírody a hrůzou lidského života. Je to střet přírodního bezčasí, kde se hrdličky zpívají a stromy šeptají odjakživa, zatímco lidé umírají „za krátký čas“. Do toho vstupuje i metrický kontrast, kdy přírodu a lyriku reprezentuje převážně čtyřstopý jamb, zatímco tragickou epiku symbolizuje trochej nebo jambický Alexandrin.

Tento systém kontrastů doplňuje i ústřední rým „čas-hlas“. Opakuje se v lyrických pasážích, vždy v pořadí „hlas-čas“, přičemž každé slovo si bere jednu ze dvou stěžejních složek lyriky. „Hlas“ je očividně spojen s přírodou, s hrdličkou, s jejím zpěvem, který je projevem krásy přírody. „Čas“ zastupuje emoce, lásku, neboť „byl první máj, byl lásky čas“. V epické části se pořadí rýmu obrací a zní „hlas-čas“. Zde „hlas“ není hrdličkou, nýbrž hlasem padající kapky z vlhkých stěn vězení, rytmicky odpočítávající Vilémův osud. „Čas“ zde není časem lásky a jarního máje, ale zkracujícím se lidským časem směřujícím do smrti, do prázdna, „do toho, co se nic nazývá“.

Máj jako věčné dílo – Co dál?

Probrali jsme dnes formální aspekty Máje, jeho jazykovou podobu, zvukomalbu, verš a rým a systém kontrastů. Je zřejmé, že i tyto technické detaily podtrhují genialitu a revolucionářský charakter Máchova díla, které si právem zaslouží své přední místo v dějinách české literatury. Máj je dílem, které nutí k zamyšlení, k hlubšímu prozkoumání a neustále odkrývá nové vrstvy významů. Právě tato jeho komplexnost a nadčasovost je dalším argumentem pro to, že Máj skutečně po právu náleží to přední místo v dějinách české literatury. I když jsme se dnes soustředili hlavně na formální stránku, toto dílo nabízí nepřeberné množství dalších témat k rozboru. Mohli bychom se ponořit do tematicko-motivické výstavby, prozkoumat Máchovo užívání metafor a metonymií, jeho inspiraci u autorů jako Byron nebo Goethe, dobovou recepci díla, nebo to, jak Máj ovlivnil pozdější autory od májovců přes katolickou literaturu až po meziválečnou avantgardu. To vše jsou náměty na další, stejně fascinující epizody.