Epizoda 240
carlo goldoni - sluha dvou pánů
O epizodě
Dnes se s vámi ponoříme do maturitní klasiky, do "Sluhy dvou pánů" od Carla Goldoniho. Probereme si jeho život a dílo, jeho revoluční přístup k divadlu a jak ovlivnil zánik Commedie dell'arte. Budeme se také věnovat archetypům postav a kritickému pohledu na dobovou společnost, který Goldoni do svých komedií vnášel.
Úvod do světa Carla Goldoniho a „Sluhy dvou pánů“
Dnes se podíváme na jednu z těch maturitních klasik, které možná znáte, ale my ji probereme do hloubky – „Sluhu dvou pánů“ od italského dramatika Carla Goldoniho. Goldoni se narodil v roce 1707 a zemřel v roce 1773. Ačkoliv se věnoval i tragédiím a libretům, nejznámější se stal díky svým komediím. Pocházel z Benátek, které měly zásadní vliv na jeho tvorbu, ať už jazykově, kde v hovorových pasážích používal benátský dialekt, nebo tématicky, kdy čerpal z příhod a historek svých spoluobčanů. Jeho hry tak často tematizovaly život střední a vyšší měšťanské třídy, jejich radosti i strasti. Musím se ale omluvit, protože moje italština není nic moc, takže italská jména a výrazy pravděpodobně nebudu vyslovovat dokonale.
Goldoniho životní cesta a jeho odklon od tragédie
O Goldoniho životě sice víme poměrně dost, ale málokdy s naprostou jistotou, protože hlavním zdrojem jsou jeho vlastní „Memoáry“, které prý nejsou vždy důvěryhodné a obsahují řadu nepřesností. Jak už to tak bývá, když člověk píše o sobě, rád se ukazuje v lepším světle. Víme však, že se Goldoni o divadlo zajímal už od dětství a zkoušel psát krátké hry. Vystudoval práva v Udine a Modeně a posléze si otevřel advokátní kancelář v Benátkách, čímž se zařadil mezi vyšší střední třídu. Právničina ho ale nejspíš brzy omrzela. Odešel do Verony, kde se poprvé setkal s profesionálním divadlem, oženil se a publikoval svou první, neúspěšnou tragédii „Amalasunta“. Nakonec se vrátil do Benátek a dál psal tragédie a libreta pro operu buffa, z níž si osvojil zobrazování příběhů běžných lidí, nikoli šlechticů. V druhé polovině 30. let 18. století začal studovat Molièra a uvědomil si, že pro jeho kariéru bude lepší zaměřit se na komedie. Prý si vždy říkal: „Je to dobré, ale pořád nejsem tak dobrý jako Molière.“
Commedia dell'arte – tradice a zánik
Z doby Goldoniho přechodu ke komediím pochází i „Sluha dvou pánů“. Klíčová pro pochopení kontextu je tehdejší Commedia dell'arte, kterou učebnice často zmiňují v souvislosti s Goldonim. Byla to fyzicky náročná forma komedie, kde herci předváděli akrobatické kousky a hráli v maskách, představujících opakující se charaktery. Nejznámější je samozřejmě Harlekýn. Kořeny dell'arte sahají až do antiky, ale v podobě, v jaké ji známe, byla poprvé zaznamenána v italské Padově v polovině 16. století a zůstala populární až do konce 18. století. Představení dell'arte byla improvizovaná, neměla plnohodnotný scénář, jen hrubé obrysy. Herci jezdili po mnoho let ve stejných hereckých společnostech, takže si uměli číst myšlenky a reagovali na sebe přirozeně. Původně se hrálo na ulicích a zahradách, například během benátských karnevalů, později se ale rozšířila i do divadel a na šlechtické dvory, stala se z ní záležitost elit.
„Sluha dvou pánů“ jako revoluční dílo
„Sluha dvou pánů“ bývá často považován za dílo, které způsobilo „smrt komedie“, ale ve skutečnosti se myslí smrt Commedie dell'arte. Původně měl být Sluha jen dalším improvizovaným kusem, ale Goldoni se rozhodl jej přepracovat. Odstranil improvizované pasáže a celý text sepsal do podoby dlouhého, pevného scénáře. Ve své kariéře se Goldoni důsledně vyslovoval proti improvizovanému divadlu. Měl pravdu v tom, že dell'arte se svými striktními nepravidly existovala už příliš dlouho a stala se přežitkem. Tím, že Goldoni v podstatě „zabil“ Commedii dell'arte, se „Sluha dvou pánů“ stal revolučním dílem, které změnilo pravidla dramatu. A pokud si myslíte, že omezení improvizace a prosazení pevného scénáře bylo krokem zpátky, není to tak docela pravda. Improvizace se totiž v určitém bodě nutně zvrhne v jinou formu opakování. Pamatuji si, jak jsem byl na impro show a básník, když mu docházela inspirace, opakoval naučené rýmy jako „buchtičky naší babičky“, což v kontextu některých témat působilo absurdně a hloupě. Geniální improvizátor sice může být skvělý, ale jeho dílo zanikne s ním. Dílo geniálního dramatika však zůstává zachováno na dlouhou dobu. Goldoniho pragmatickým důvodem bylo, že Commedia dell'arte byla „komedie masek“, zakrývání a intrik. On ale chtěl ve svých komediích reprezentovat skutečný, nezamaskovaný život dobové společnosti.
Archetypy postav ve „Sluhovi dvou pánů“
Ačkoliv Goldoni odmítal improvizaci, Commedia dell'arte ho zásadně ovlivnila, zejména v rozložení postav ve „Sluhovi dvou pánů“. V dell'arte máme tři kategorie postav: vecchi (staří muži), innamorati (milenci) a zanni (sluhové). Vecchi jsou nesympatičtí starci s vlastnostmi jako chamtivost, sebezahleděnost nebo hloupost. Nejčastějšími typy jsou Pantalone, mocný a chamtivý stařec, a Dottore, vzdělaný, ale bláhový právník či lékař, který sype latinské citáty. Innamorati jsou dva milenecké páry, které překonávají potíže a nakonec se vezmou; ve „Sluhovi“ jsou to Beatrice s Florindem a Clarice se Silviem. Poslední kategorií jsou zanni, sluhové, nejnižší společenská vrstva. Nejznámější je Harlekýn, definovaný neutuchajícím hladem, vychytralostí a zlomyslností, a jeho partnerka Kolombína, obvykle nejchytřejší postava, racionální služebnice. Ve „Sluhovi“ Harlekýna ztělesňuje Truffaldino a Kolombínu Smeraldina. Objevuje se i Brighella, hostinský, který ale dějem příliš nezamíchá. Tento model milenců, proti nimž stojí starci a pomáhají jim sluhové, je běžný i u Molièra nebo Shakespeara, například v „Romeovi a Julii“.
Zápletka a komediální prvky hry
Hra začíná příjezdem Beatrice, doprovázené sluhou Truffaldinem, do Benátek. Beatrice předstírá, že je svůj bratr Federigo, což je klasický motiv ženy převlečené za muže, známý z jiných děl. Jejím cílem je najít svého snoubence Florinda, který uprchl do Benátek poté, co zabil jejího bratra Federiga v souboji. Zároveň chce získat věno od starého Pantaloneho, protože Federigo měl být zasnoubený s jeho dcerou Clarice. Problém je, že Clarice si už našla nového milence Silvia a o Federiga, který je vlastně mrtvý, už nestojí. Tím se nám ustanovuje klasická sestava Commedie dell'arte: milenecké páry, Harlekýn (Truffaldino) sloužící Beatrici, a Kolombína (Smeraldina) sloužící Clarice, zatímco staříci Pantalone a Dottore doplňují scénu. Goldoni si chytře ponechává tradiční jména pro starce (Pantalone, Dottore), ale dává sluhům vlastní jména (Truffaldino, Smeraldina). Celá tahle zápletka je ale spíše kulisou pro hlavního protagonistu – Truffaldina. Ten má neustále hlad a málo peněz, a tak si najde druhou práci. Osud tomu chtěl, že jeho druhým pánem se stává Florindo, Beatričin milenec. Takže Truffaldino, aniž by to páni věděli, slouží oběma, kteří jsou navíc ubytováni ve stejném hostinci. Na pozadí se řeší panské spory a intriky, ale v popředí pobíhá Truffaldino, snažící se vybruslit z chaosu, který sám způsobil, když slouží dvěma pánům. Neustále lže a intrikuje, přehazuje dopisy a váčky s penězi, čímž spouští řetězec nedorozumění. Vše to vyvrcholí tím, že Truffaldino oběma pánům řekne, že ten druhý zemřel, což vede Beatrice a Florinda k pokusu o sebevraždu. Na chodbě hostince se pak konečně setkávají, vše si ujasní a pochopí. Všechno se vyřeší, Beatrice si bere Florinda, Clarice Silvia a Truffaldino Smeraldinu.
Kritika společnosti a postava Smeraldiny
Michael O'Neill si ve své knize o Goldonim všímá, že každá postava hry má jednu přehnanou charakteristiku, vyhrocenou do extrému. Starý Pantalone představuje Harpagona, lakomce, posedlého penězi a kontrolou. Je to také starý uslintaný chlípník, který plácá dívky po zadku, což je projev jeho touhy po dominanci. Milenecké páry zase naplňují požadavky klasického dramatu, ale jejich láska je přehnaná, exaltovaná. Žijí pouze svou láskou, vše jí podřizují, a dokonce se Beatrice a Florindo chystají zabít, když si myslí, že ten druhý je mrtvý. O'Neill trefně poznamenává, že „milují spíš vlastní zamilovanost než svého partnera“. Ukázkou je Silviova promluva k Clarice, plná kýčovitých frází. Víme, že Clarice milovala Federiga dříve, a Silvio se chová jako dítě, když mu Pantalone zakáže sňatek. To není láska, ale dětinská sobeckost. U Truffaldina je nejvýraznější jeho nenasytnost, obžérství. Potřeba utišit nekonečný hlad je jeho hlavním hnacím motorem; kvůli hladu si vlastně hledá dva pány, aby měl dvě večeře. Nejznámější scéna, kdy musí obsluhovat oba pány na dvou hostinách a zároveň se nacpávat, to potvrzuje. Jediné charaktery, které můžeme považovat za skutečně kladné, jsou ty méně významné, služebnické. Zvláště Smeraldina, služebnice Clarice, je jediným hlasem rozumu v celém dramatu. Podobně jako moudré služebné u Molièra, Smeraldina neustále pojmenovává a kritizuje sebezahleděnost ostatních postav a celkovou nespravedlnost systémově nastavené společnosti, zejména patriarchát. Je to taková protofeministka, která jednou za čas vstoupí na scénu, pronese jízlivou poznámku o mužích, například: „Leda až budeme jako vy mužští. Každý cikán podle své planety hádá. O nás ženských říkáte, že zanášíme, ale než uhlídat mužského, to radši pytel blech. Na ženské nenecháte nit suchou, ale na vás mužské to padá. Na chudáka ženskou si každý troufne, ale mužskému projde všechno. A víte proč? Protože zákony si udělali mužští. A kdyby je dělaly ženské, vypadalo by to jináč.“
Závěr: Odkaz a vyznění hry
Vyznění celé hry je zajímavé. S výjimkou Smeraldiny vidíme v podstatě samé nesympatické a zákeřné postavy, jejichž jednání je poháněno sobeckým zájmem o vlastní prospěch. U Pantaloneho je to kontrola skrze peníze a sexuální dominanci. U milenců je to láska k vlastní zamilovanosti. U Harlekýna je to živočišná potřeba jídla. Přes to všechno, hra končí šťastně. Každá postava získá, co chtěla. Milenecké páry si vše vyjasní a chystají se svatby. Truffaldino dostane Smeraldinu. Lakomec Pantalone se smíří s Dottorem. Je pozoruhodné, že Florindo není nijak potrestán za zabití Federiga, byť je naznačeno, že to možná neudělal, ale není to průkazné. To, zda je to humanistická víra v dobrotu lidí, nebo povzdech nad tím, že zlo bývá málokdy potrestáno, necháme na vás. Ale Goldoniho dílo nám ukazuje, jak se divadlo vyvíjelo a jak s humorem, ale i ostrou kritikou, dokázal reflektovat společnost své doby.
Související díla
- LakomecMolière
V textu je přímo srovnávána postava lakomce Pantaloneho s Molièrovým Harpagonem, poukazující na podobné vlastnosti a dobové stereotypy.
- Sen noci svatojánskéWilliam Shakespeare
Hra je zmíněna v kontextu přehnané zamilovanosti a mileneckých dvojic, což je téma, které Goldoni ve 'Sluhovi dvou pánů' paroduje.
- Romeo a JulieWilliam Shakespeare
Text zmiňuje, jak Goldoniho hra pracuje s postavami níže postavených sluhů, kteří pomáhají milencům proti starším autoritám, stejně jako v 'Romeovi a Julii'.
- TartuffeMolière
Molière je v textu zmiňován jako vzor a inspirace pro Goldoniho. Podobně jako Goldoniho díla, i Tartuffe je komedií kritizující pokrytectví a společenské nešvary, což je společné s Goldoniho snahou zobrazit „skutečný, nezamaskovaný život té dobové společnosti“.
- Jak se vám líbíWilliam Shakespeare
Text explicitně zmiňuje tuto Shakespearovu komedii jako příklad, kde milencům pomáhají proti starším autoritám společensky níže postavené postavy. Navíc obě díla sdílí motiv převlečené ženy za muže, který je výrazný i ve Sluhovi dvou pánů (Beatrice jako Federigo).
- Večer tříkrálovýWilliam Shakespeare
Tato Shakespearova komedie je rovněž uvedena v textu jako příklad s podobnými charakterovými dynamikami, kde 'milencům pomáhají proti starším autoritám hlavně společensky nižší charaktery'. Také pracuje s motivem záměny identit a žen převlečených za muže (Viola jako Cesario), což rezonuje s dějovou linkou Goldoniho díla.
- #carlo goldoni
- #sluha dvou pánů
- #commedia dell'arte
- #harlekýn
- #truffaldino
- #benátky
- #molière
- #divadelní reformy
- #baroko
- #osvícenství