Epizoda 24121. 1. 2025

jiří ovčáček – čechoráj

PodcastPoslechnout jako podcast

0:00

O epizodě

V dnešní epizodě jsme se ponořili do poněkud neobvyklých vod a podrobně jsme rozebrali básnickou poemu „Čechoraj“ Jiřího Ovčáčka. Provedli jsme hlubokou analýzu její formální stránky, obsahu a porovnali ji s díly velikánů české i světové literatury. Zjistili jsme, že Ovčáčkovo dílo je tak špatné, až je zábavné, a nabízí zajímavý pohled na autorovo básnické řemeslo.

Úvod do Ovčáčkova Čechoráje a jeho nečekaný úspěch

Dnes se vydáme do poněkud neobvyklých vod a zaměříme se na básnickou sbírku Jiřího Ovčáčka, mluvčího bývalého českého prezidenta Miloše Zemana, nazvanou „Čechoraj“. Musím hned na úvod přiznat, že jsem se mýlil, když jsem dílo označil za básnickou sbírku – jedná se o poemu, ale k tomu se ještě dostaneme. Co nás ale překvapilo, byla pompéznost, s jakou bylo dílo vydáno. Zúčastnila se ho řada celebrit, dokonce i prezident Zeman, knihu posvětil kněz, a dle reportáže serveru iDnes se stala prodejním hitem, což si vyžádalo dotisk. Tyto okolnosti jsou v kontextu současné české poezie prakticky nevídané. Obvykle básníci vydávají sbírky vlastním nákladem, za úspěch se považuje prodej stovky kusů a křty probíhají v kruhu rodiny a několika přátel, rozhodně bez účasti hlavy státu.

Formální určení a romantický odkaz

Jak jsem již naznačil, Ovčáčkovo dílo není sbírkou básní, ale poemou, tedy lyricko-epickou skladbou, též nazývanou básnickou či byronskou povídkou. Její charakteristikou je roztříštěná skladba, kde má líčení pocitů převahu nad dějem. Typickými příklady jsou skladby Puškina, Lermontova, Byrona nebo i Máchův „Máj“. Tato jména nám napovídají, že se jedná o básnický útvar typický pro romantismus. Ovčáček se sám do pozice romantika stylizuje, a to jednak jazykově – ačkoliv jeho jazyk je spíš směšně archaizovaný a knižní, než aby byl skutečným holdem češtině 19. století. Dále na romantickou poezii odkazuje vracející se motiv poutníka, který byl pro romantické básníky zásadní a který známe z „Máje“, „Kytice“, nebo dokonce i z „Babičky“. Poutnictví bylo ostatně typické i pro samotné autory romantických poem. Ovčáček nás hned na závěr prologu vyzývá: „Poutníče, pojmi berlu svou a první krok je před námi.“

Romantismus, poutnictví a mariánská zbožnost

Poutník je stěžejním motivem, který spojuje Ovčáčkovo dílo s klasikou české literatury. Přestože romantický étos je typický odporem k autoritám a titanismem, Ovčáčkovy verše jsou naopak pokorné vůči Bohu, především Panně Marii, které je kniha věnována. Úcta k Matce Boží je vyjádřena rámcově, od úvodního věnování až po závěrečné verše. Kniha končí citátem: „Zemi českou objímej, ty krásná paní, prosím. Kytičku svého života do rukou ti dávám, maminko, Marie.“ Musím přiznat, že „pokorné“ není to správné slovo; spíše bychom je mohli označit za servilní, podlézavé, skoro až řiťolezné, což se blíží spíše baroknímu charakteru poezie. Mnozí křesťané by podle mě mohli Ovčáčkovy veršíky obvinit z přehnané pobožnosti. Nicméně mariánská tematika je české literární tradici vlastní, prochází jejími dějinami a nacházíme ji u autorů jako Jan Čep, Jan Zahradníček, Ivan Slavík, a dokonce i Ivan Martin Jirous či Vítězslav Nezval. Můžeme na Ovčáčkův subjekt nahlížet jako na kombinaci Máchovského poutníka a hrdinů Erbenovy „Kytice“, kteří se prostřednictvím mariánských motivů snaží napravit své hříchy.

Poezie bez řemesla: Kritika verše a struktury

Tradici českého romantismu, proslulé průkopnickým užitím jambického metra, se Ovčáček vzpírá tím, že svou poemu napsal rádoby volným veršem. Provedli jsme versologický rozbor a zjistili, že kromě první slabiky (na kterou čeština vždy klade důraz) nepřekračuje procento důrazů ani minimálně akceptovatelných 60 %. Metrum ani rytmus zde nenalezneme. Ačkoliv by se mohlo zdát, že jde o volný verš, ten má svá pravidla (organizace významem, sémantikou, hudebností). Nic z toho však v Ovčáčkově poemě nenacházíme. Spíše se jedná o nešvar typický pro současnou poezii – lyrizovanou prózu zalamovanou náhodně do veršů, aby to „jakože“ vypadalo jako poezie. Obávám se, že v Ovčáčkově případě se nejedná o postmoderní hru se čtenářem (jako u Johna Miltona a jeho „Ztraceného ráje“), ale o prachsprosté nezvládnutí řemeslné stránky básnictví. Kniha obsahuje prolog, epilog a tři písně (básnické kapitoly), rozdělené do oddílů. První a druhá píseň mají čtyři oddíly, třetí jen tři, což lze interpretovat jako poukaz na zbrklost současné doby, nebo prostě jen jako nahodilost.

Obsahová rovina: Cesta dějinami a předčasná pointa

V prologu nás lyrický subjekt Jiřího Ovčáčka vyzývá na cestu českými dějinami, které dominuje venkovský barokní kostelíček. Tím navazuje na tradici meziválečné modernistické skupiny katolických autorů a ruralistů, kteří nacházeli prameny českého národního charakteru na venkově a v barokní katolické tradici. Ovčáček bohužel předčasně vynáší karty, když nám v prologu bez obalu prozrazuje pointu: cesta „rozrušuje a dráždí mysl, protože rány a boly odhaluje. Ale k pravdě skutečné však vede. Jež zove láska a je nekonečná, schovívavá a laskavá.“ Pro nás v roce 2025 je takové sdělení poněkud patetické a zavání neupřímností. Kromě toho jsme narazili na stylistické a sazečské chyby, například verše začínající velkým písmenem uprostřed souvětí, což svědčí o odfláknuté redakční práci. Dále jsme si všimli nadbytečnosti slov jako „ale“ a „však“ s identickou funkcí. Je to jako špatně postavená budova se spoustou chyb, ale na střeše má krásnou, vyleštěnou korouhvičku.

Ovčáček a dějiny: Mír, husité a Halasův chorál

Prolog končí pozváním na cestu dějinami, která v prvním zpěvu tematizuje druhou zásadní myšlenku: „Jiří Ovčáček chce mír.“ Autor kritizuje národy, které oslavují vojenské bitvy a zapomínají na filozofii či diplomacii. My jsme však došli k závěru, že Češi se zrovna na vojenské úspěchy příliš nezaměřují, spíše na kulturní velikány, architekty či diplomatické úspěchy. První zpěv se posouvá k praotci Čechovi, který spatřil život a ne války, čímž se snaží potvrdit Ovčáčkovo poselství míru. Dále se věnuje bratrům Cyrilovi a Metodějovi a síle slova, které je mocnější než meč. Kritizuje ty, co hledají sílu v bitvách a zapomínají na chorál. Zde dochází k aluzi na báseň Františka Halase „Torzo naděje“, kde Halas vyzývá k myšlence na chorál tváří v tvář nacistické hrozbě. Toto spojení považujeme za poněkud nepatřičné, s ohledem na Halasovu morální autoritu a dobový kontext. Husitské hnutí je Ovčáčkem nahlíženo veskrze negativně, Jana Husa přirovnává k hadovi z ráje a Luciferovi, což je na poměry jeho dovedností překvapivě básnicky silné. Zároveň je zajímavé, že Ovčáčkův lyrický subjekt je nejsilnější tam, kde mluví z pozice nenávisti, zatímco v pasážích o lásce a Bohu je bezzubý.

Osvícenství, antiintelektualismus a selský rozum

Od oddílu o husitech Ovčáček rezignuje na interpunkci, což naznačuje buď autorský záměr, nebo neochotu trápit se s pravidly. Poté kniha přeskočí do moderní doby, kde jsou kritizovány „prapory hnědé a rudé“, tedy komunisti a fašisti. Opět je čtenáři kladeno na srdce, aby nebojoval, ale modlil se a důvěřoval Bohu. V tomto oddílu Ovčáček kritizuje i osvícenské hnutí, které popisuje jako „jedový trn“ a touhu „kořeny títi silně“. Zde je možná, i když nepravděpodobná, aluze na myšlenky Frankfurtské školy (Adorno, Marcuse), ale spíše se domníváme, že Ovčáček kritizuje osvícenství za oslabení vlivu katolického dogmatismu. Na závěr oddílu Ovčáček zcela rezignuje na poezii a mění se v moralizujícího „jehovistu“, který hlásá, že „jen jedno dobro jest. Je tiché, mírné, laskavé, trpělivé, objímá, chápe, utěšuje, neodmítá. Je to Bůh a je v tvém srdci.“ V posledním oddíle rozehrává antiintelektualistickou notu – kritiku historického revizionismu s rýmovaným dvojverším: „Kdyť král byl vzácný a milý, pak z něj zrůdu učinili.“ Řešením je pak nevěřit „zlým vědcům“, ale vlastnímu úsudku a intuici, tedy „srdíčku“, což je myšlenka, kterou Immanuel Kant velice přesvědčivě kritizoval jako vrchol hlouposti a arogance.

Závěrečné zhodnocení: Hodnota a zábavnost Ovčáčkovy poemy

A tak se dostáváme k závěru, kde básník předpokládá, že jsme my, čtenáři, vyčerpaní a zděšení jeho básnickými iluminacemi. Na konci nás bere za ruku a praví: „Poslední slova dí, ta v kámen netesejme, ale vkřtistněme v duši svou. Lidičky, mějte srdce. Srdce. To je to tajemství.“ Na závěr si musíme položit otázku: je tato kniha hodna posměchu? Ano. Nejedná se o literaturu ani o báseň v pravém slova smyslu, ale spíše o představu nebásníka o tom, jak by báseň měla vypadat. Kdyby nám něco podobného předložil šestnáctiletý student, pochválili bychom ho za snahu. Problém je, že „Čechoraj“ nenapsal středoškolák, nýbrž životem ostřílený čtyřicátník. Přesto má kniha jednu kvalitu, kterou musím vyzdvihnout. I když většinou jsou špatné texty jen trapné, Ovčáčkova knížka je „tak strašně špatná, až je vlastně zábavná“. Ne vždy, občas je jen trapná, ale často jsme se při četbě smáli nahlas. A právě proto si myslíme, že si zaslouží pozornost, byť v poněkud jiném světle, než autor zamýšlel.

Máj
Karel Hynek Mácha
Je to klasická česká romantická poema a jedno z děl, s nimiž je Ovčáčkova práce srovnávána jak v žánru, tak v motivu poutníka.
Kytice
Karel Jaromír Erben
Další zásadní dílo českého preromantismu, které tematizuje křesťanskou víru a národní tradici, podobně jako Ovčáčkův 'Čechoraj'.
Ztracený ráj
John Milton
Je zmíněn jako příklad díla, které na svou dobu skandálně porušilo básnické konvence, což je relevantní pro formální analýzu Ovčáčkova 'volného verše'.

#jiří ovčáček
#čechoraj
#poema
#česká poezie
#literární analýza
#romantismus
#mariánská tematika
#volný verš
#husitské hnutí
#osvícenství