Literatura staré Číny

Úvod do staré čínské civilizace a rané písemnosti

Vítejte v další kolébce civilizace, ve staré Číně! Stejně jako v Egyptě, Mezopotámii nebo Indii, i zde nacházíme známé vzorce vývoje. Nejstarší zárodky čínské civilizace, jako je ta Liao, mohou být staré až 8 000 let a už tehdy disponovaly všemi znaky rozvinuté společnosti – od bronzových nástrojů po chrámy a náboženské náznaky. První vládnoucí dynastií, kolem roku 2000 př. n. l., byla podle tradiční čínské historie dynastie Sia (S-I-A). Její charakter je však spíše mytologický, podobně jako naše kněžna Libuše či řecká Trója, na kterou se odkazují pozdější texty se značným časovým odstupem.

Kolem roku 1600 př. n. l. se k moci dostala dynastie Šang, která, ačkoliv zpočátku neměla písemné záznamy, je doložena archeologicky. Kolem 13. století př. n. l. se pak objevují první věrohodné písemné záznamy, zapsané na býčích kostech a želvích krunýřích. Tyto nejstarší texty, primárně náboženského a obřadního charakteru, dokládají existenci asi 5 000 čínských znaků, z nichž některé se používají dodnes. Způsob věštění, takzvaná pyromancie, zahrnoval rytí otázek do kostí a následné pálení, přičemž z vzniklých zvuků se usuzovaly odpovědi božstev či předků. Dalším významným zdrojem rané čínské literatury jsou nápisy vyryté do bronzových předmětů, jako jsou zvony nebo trojnohé hrnce zvané ding, které rovněž obsahovaly rituální texty a jména rodů.

Specifika čínského jazyka a poezie

Pro nás Evropany je čínská literatura, a zejména poezie, ze své podstaty těžko přístupná. Jedním z hlavních důvodů je její tonální charakter. Čínština pracuje se čtyřmi tóny a jedním neutrálním tónem, což zcela mění její mélický systém a zvukomalbu. Překlad čínské poezie tak často ztrácí svou originální hudebnost a významové nuance. Slavné překlady, jako jsou „Zpěvy staré Číny“ od Bohumila Mathesia, jsou často spíše ohlasovou poezií než doslovným překladem, což Mathesius sám přiznával. I když se dnes objevují věrnější překlady, sinologové se shodují, že absolutní přesnost není možná.

Dalším aspektem je gramatika, která je v čínštině vyjadřována odlišně než v indoevropských jazycích, což vede k větší otevřenosti interpretace textů. Velký rozdíl vnímáme také v pojetí samotného písma. Zatímco naše latinka je převážně praktická, čínské písmo má nesmírnou estetickou hodnotu. Kaligrafie je tradiční součástí čínské kultury a čínská poezie často balancuje na pomezí literárního a vizuálního umění. Je běžné, že v čínských domácnostech visí nápisy jako dekorace, což je něco, o co se v Evropě pokoušela avantgarda (např. Nezvalova Abeceda), ale nikdy se to nestalo tak běžnou a zakořeněnou součástí kultury.

Raná čínská poezie byla zároveň velice kondenzovaná a převážně lyrická. Snažila se vyjádřit co nejvíce významů na minimálním prostoru. Zásadně se odlišuje od evropské či blízkovýchodní literatury absencí velkých básnických příběhů a eposů; stará čínská literatura v podstatě nenabízela fikci, což je unikátní rys.

Mandát nebes a filozofické základy

Když se tedy zeptáme, co stará čínská literatura nabízela místo eposů, odpověď zní: náboženské a filozofické texty. O skutečné literatuře můžeme mluvit v souvislosti s dynastií Džou (8. až 3. století př. n. l.), takzvaným klasickým obdobím, které končí rokem 221 př. n. l. se vznikem prvního čínského císařství. V této době se formovalo uvažování, které je v Číně platné dodnes: Mandát nebes.

Starověcí Číňané, na rozdíl od mnohých jiných kultur, si příliš nepotrpěli na božstva, ale spíše uctívali předky. Přesto existovala mytologie a bůh Tchien, jehož jméno znamená „nebesa“ a který byl šéfem duchů zemřelých. Mandát nebes spočívá v tom, že vládci dostávají právo vládnout od nebes, ale toto právo je dočasné. Pokud bůh Tchien nebyl s panovníkem spokojen (projevovalo se to nepokoji, hladomory a přírodními pohromami), lid měl právo krále sesadit. Na rozdíl od feudální Evropy, kde vzpoura proti panovníkovi byla považována za vzpouru proti božské autoritě, v Číně sesazení špatného vládce znamenalo vykonání boží vůle. Tento koncept byl hluboce zakořeněn a pronikl i do konfucianismu. Mandát nebes nebyl spojen se vznešenou krví, a tak se vládcem mohl stát kdokoli, kdo prokázal talent pro vládnutí zemi, což dokládají i kořeny některých významných dynastií mezi sedláky.

Konfucianismus – Mistr Kong a jeho odkaz

Nejdůležitějším filozofickým směrem klasického období je konfucianismus, jehož zakladatelem je Mistr Kong, známý jako Konfucius (551–479 př. n. l.). V jeho životě a díle nacházíme mnoho paralel s evropskou filozofickou tradicí. Konfucius sám nenapsal žádnou knihu; jeho myšlenky byly shrnuty jeho následovníky v díle „Hovory“ (Analekta). Podobný postup známe od Sókrata (zaznamenal Platón) nebo Ježíše z Nazaretu (zaznamenali apoštolové). Konfucius, stejně jako tito velcí myslitelé, je postavou do jisté míry polomytickou; víme, že existoval a dělal to, co je mu připisováno, ale záznamy o něm jsou pozdější a nejspíše přikrášlené jeho stoupenci.

Konfucius kladl důraz na sebezlepšování a vzdělávání. Podle něj by měl být člověk skromný, málomluvný, ale rozhodný a precizní ve vyjadřování. Jeho základní pravidlo lidského konání je známé jako „Zlaté pravidlo“: „Nečiň druhým to, co nechceš, aby činili oni tobě,“ což je princip, který se objevuje napříč mnoha světovými náboženstvími a filozofiemi. Konfucius, podobně jako Sókrates a Ježíš, se stavěl skepticky k doslovnému dodržování starých zákonů a pověr a na choulostivé otázky (např. uctívání bohů nebo posmrtný život) odpovídal často mlhavě, někdy i s ironií, což ztěžuje jednoznačnou interpretaci jeho učení.

Mencius a další konfuciánské knihy

Další významnou postavou konfucianismu a autorem jedné ze čtyř velkých filozofických knih staré Číny je Mencius, známý také jako Mistr Meng. Byl Konfuciovým žákem a jeho dílo, soubor dialogů s jeho studenty a šlechtici, se vyznačuje delšími a propracovanějšími monology než Konfuciovy „Hovory“. Mencius se zabýval morálkou, etikou, ale především jeho politické úvahy jsou obzvláště zajímavé. Navazoval na princip Mandátu nebes, argumentoval, že vládce má být empatický ke svým poddaným, naslouchat trpícím a ochraňovat marginalizované. Pokud tak nečiní, má lid právo ho svrhnout. Mencius rovněž vyniká svým optimismem, neboť věřil, že lidé jsou ze své podstaty dobří.

Zbývající dvě z čtyř velkých konfuciánských knih jsou „Cesta středu“ a „Velké učení“, které jsou rovněž zásadní pro hlubší studium čínské filozofie. Kromě těchto čtyř filozofických knih existuje z klasického období také pět klasiků, které spolu s Konfuciem tvoří kánon zvaný jednoduše „10 knih“ (nebo „9 knih“ kvůli jedné nezachované). Mezi pět klasiků patří:

• Kniha písní: Soubor asi 300 písní a básní, zahrnující lidové písně i dvorské popěvky, často lyrického charakteru s tematikou lásky, války, zemědělství a překvapivě i politické satiry.
• Kniha dokumentů: Věnovaná především politice, obsahuje sbírku projevů, soudních výroků a dokumentů, které rozebírají i Mandát nebes.
• Kniha obřadů: Zabývá se pravidly náboženských obřadů a společenskou etiketou, od toho, komu podat ruku, po chování u jídla.
• Letopisy jar a podzimu: Nejstarší datovaná čínská kronika.
• Kniha proměn (I Ching): Extrémně sofistikovaný text složený ze 64 hexagramů, obrazců zachycujících archetypální lidské situace. Používá se pro věštění a ilustruje hloubku čínského uvažování.

Taoismus a Umění války

Kromě konfuciánských klasik vznikla v klasickém období také řada knih věnovaných taoismu. Mezi ně patří „Tao te ťing“, jejímž autorem je podle tradice Lao-c', a dále knihy „Čuang-c'“ a „Lie-c'“. Taoismus je ve srovnání s konfucianismem více ezoterický a mystický. Jeho hlavním konceptem je Tao, tedy „cesta“, a snaží se především o nastolení rovnováhy. Na rozdíl od akčnějšího přístupu konfucianismu často podporuje nečinnost jako cestu k harmonii.

Poslední důležitou knihou z této doby, kterou musíme zmínit, je „Umění války“, tradičně připisovaná legendárnímu generálovi a básníkovi Sun-c'. I když není jisté, zda knihu napsal skutečně on, jedná se o nejstarší ucelený návod na efektivní válčení a dodnes je nesmírně populární a citovaná filozofy, generály, trenéry i podnikateli. „Umění války“ se v souladu se staročínskou filozofií zaměřuje na vítězství s minimálními ztrátami, klade důraz na špionáž, vyjednávání a uzavírání výhodných dohod. Zároveň však popisuje i zbraně, formace a bitevní strategie, takže nabízí ucelený pohled na vedení války.

Složitost a krása staré čínské myšlenky

Studium staré Číny a její literatury je fascinující cestou do hlubin lidského myšlení. Jak jsme si ukázali, je to oblast plná jedinečných lingvistických, filozofických a kulturních specifik, která nám mohou být zpočátku nepřístupná. Překládání poezie je složité, mandát nebes má historický i současný politický přesah a filozofické proudy jako konfucianismus a taoismus nabízejí bohaté, ale často nejednoznačné učení. Tato složitost však není překážkou, nýbrž výzvou. Pochopení staré Číny vyžaduje trpělivost a otevřenou mysl, ale odměnou je vhled do jedné z nejstarších a nejvlivnějších civilizací světa. Jak říkají zkušení sinologové: „Je to složitý, celej život to studuju a stejně tomu pořádně nerozumím.“ A právě v tom neustálém objevování a přemýšlení spočívá krása a užitečnost studia čínské filozofie a literatury. Je to myšlenkové cvičení, které nás obohacuje a ukazuje nám, že cesta může být cíl.