Počátky řeckého dramatu

Počátky řeckého dramatu: Od slova k jevišti

Vítejte zpátky! Dneska se ponoříme do fascinujícího světa počátků řeckého dramatu, které, jak známo, dalo světu jména jako Sofoklés, Aischylos, Eurípidés nebo Aristofanes. Ta jména si pamatujeme dodnes, a není to jen tak. Řekové byli výborní myslitelé a umělci, kteří nám zanechali spoustu zajímavých textů. Ale co je možná ještě důležitější, jejich kultura měla k dramatickému žánru blízko už ze své podstaty. Zdá se, že staří Řekové uctívali mluvené slovo, ba přímo ho zbožňovali, a rozhodně ho preferovali před tím psaným. Jasně, nízká gramotnost byla historicky běžná, takže psané slovo bylo dlouho výsadou elit. Ale z různých pramenů vyplývá, že i mnozí vzdělaní Řekové psaní příliš nefandili.

Nejznámější je asi příklad Sokrata, který jednak sám nepsal, což samo o sobě mnohé vypovídá. Ale podle jednoho z Platónových dialogů psaní vyloženě odsuzoval. Tvrdil, že psané slovo se dá snadno dezinterpretovat (což je nepochybně pravda), a vadilo mu, že sečtělí lidé plivou kolem sebe citáty, aniž by jim ve skutečnosti rozuměli, čímž si jen vytvářejí auru vzdělanosti (což je taky pravda). A v neposlední řadě, a to mi přijde obzvlášť aktuální, Sokrates věřil, že psaní zhoršuje paměť, protože lidé nejsou nuceni si věci pamatovat, když si je můžou zapsat. Moje vlastní „boomerská“ historka o tom, jak jsem si pamatoval patnáct telefonních čísel před iPhonovou érou a dneska stěží to svoje, to myslím potvrzuje. Samozřejmě, dneska bychom mohli Sokratovy výhrady vyvrátit nebo alespoň uvést řadu protiargumentů o tom, jak výhody psaní násobně převyšují jeho nevýhody. To platí pro knihtisk, rádio, televizi, internet i AI – každá nová technologie čelí podobným argumentům. Ale Socrates očividně neměl monopol na pravdu. Mnoho Řeků psalo a četlo rádo. Přesto si pojďme říct, že nejznámější literární díla antického Řecka byla primárně určena k přednesu – ať už Homérovy eposy, různé mýty, nebo tragédie Sofokla, Aischyla či Eurípida. My se dnes ale budeme zajímat hlavně o kořeny antického dramatu. A dopředu upozorňuju, že o nich víme s jistotou jen velmi málo. Dneska budu spíš stavět svůj příběh na pravdě, ale taky na dohadech a neověřených tvrzeních. Ale je to podle mě zajímavější, než jen konstatovat, že o počátcích řeckého dramatu nevíme s jistotou téměř nic.

Rapsódové: Zrození dramatické performance

Když se ptáme, kde se divadlo vzalo a z jakých tradic vyrostlo, musíme se jako u většiny věcí v antickém Řecku podívat na Homéra. Jeho eposy či úryvky z nich se nepíše jen tak nečetly, ale přednášely se, zpívaly. Mytologická tradice ho popisuje jako slepého barda, a jeho následovníci dělali s jeho díly totéž. Tahle orální performance a konzervace umění byla pro nejstarší civilizace naprosto typická, protože, jak už jsem zmínil, psát a číst uměl málokdo.

Těmto homérským recitátorům se říkalo rapsódové. Etymologie slova sice není úplně jasná, ale podle Pindara se tak nazývali proto, že při vystoupení drželi hůl zvanou rhabdos. Poetické vysvětlení je, že symbolizovala žezlo a právo na pozornost publika, což mohlo odkazovat na diplomatickou či aristokratickou tradici. Ale podle mě jsou pravděpodobnější prozaičtější důvody. Tu hůl mohli používat k zdůraznění rytmu nebo k zveličování dramatických gest. Určitě si dokážete představit, že když dramaticky recitujete úryvky z Iliady a Odyssey a chcete udělat velké rozmáchlé gesto rukama, s holí v jedné z nich bude dojem na diváky mnohem větší. A tady už nejsme od dramatu zas tak daleko. Rapsód vyprávěl příběh s dramatickou stylizací, vyvolával emoce v přítomných divácích a byl s nimi v přímém kontaktu, reagoval na jejich chování. Platón to mimochodem popisuje v jednom ze svých dialogů, kde Sokrates hovoří s rapsodem Ionem z Efesu, který líčí úžas a slzy v tvářích svých posluchačů. A to, že performance ve spojení s diváckou odezvou, tvoří nepochybně základ dramatického žánru, je jasné.

Dionýsie: Kde se zrodily komedie a tragédie

Kromě homérských eposů má řecké drama své kořeny také v různých náboženských rituálech. Především těch, které byly určené k uctívání boha Dionýsa, boha vína a nespoutané radosti. Tyto festivaly se logicky nazývaly Dionýsie. Přesně nevíme, kdy vznikly, a je možné, že původně ani nebyly zasvěcené Dionýsovi, který přišel do řeckého panteonu později z Malé Asie. Ale ať už to bylo jakkoliv, Dionýsie se staly klíčovým prvkem v rozvoji dramatu.

Zpočátku šlo o venkovské slavnosti konané v zimě, které měly zajistit dobrou úrodu v nadcházejícím roce. Později se ale přesunuly i do velkých měst. V Aténách se slavily na přelomu zimy a jara jako takzvané Velké nebo Městské Dionýsie, a představovaly jednu z největších kulturních událostí roku. Součástí Dionýsií byl mimo jiné průvod, zvaný Komos. Ano, zkuste si to slovo udržet v hlavě. Zjednodušeně řečeno, Komos byl průvod spojený s falickou symbolikou, účastnili se ho mladí lidé a kromě nošení falických symbolů a symbolů úrody (vína, chleba) také zpívali. Nevíme přesně, co zpívali, ale víme, že šlo o spontánní akci, improvizovanou a bez větší organizace. No, a podle Aristotela je od slova Komos odvozený dramatický žánr komedie! Ale pozor, nevíme to jistě, protože slovo Komos ve staré řečtině znamenalo prostě nějakou divokou zábavu, párty s pitím a tancem. Takže to odvození je spíš Aristotelův poučený odhad, než nezpochybnitelná realita.

Dithyramby a záhada původu tragédie

Žánr tragédie pak Aristoteles i jiní Řekové nacházeli v takzvaných dythyrambech. Ty byly připisovány jako vynález dalšímu polomytickému básníkovi Arionovi z ostrova Lesbos. (Pokud jste z Olomouce, určitě znáte Arionovu kašnu s delfínem – ten delfín ho prý zachránil před piráty, poslaný bohem Apollónem. To jenom abychom si uvědomili, v jak mytických kruzích se pohybujeme a jak moc jsou tohle všechno dohady.)

Arionův dithyramb byl opět zpěv spojený s oslavami boha Dionýsa. Mělo se jednat v podstatě o hymnus oslavující jeho zrození, ale žádný původní dithyramb se nedochoval, takže nevíme přesně, jak vypadaly. Nejstarší dochovaný pochází z pátého století před naším letopočtem, tedy nějakých 200 let po Arionovi. Zásadní je ale způsob, jakým byly dythyramby prováděny: jednalo se v podstatě o dialog mezi nějakým vedoucím zpěvákem, takzvaným exarchonem, a sborem. A k dithyrambům se možná nepřímo váže i etymologie slova tragédie. Jak jste nejspíš slyšeli (protože to je oblíbený faktoid užívaný učiteli k vyvolávání alespoň náznaku zájmu), slovo tragédie ve staré řečtině znamená něco jako „zpěv kozlů“ nebo „zpívání koz“.

Nejpopulárnější teorie, se kterou přišel mimochodem až v 19. století Friedrich Nietzsche, je ta, že zpěváci dithyrambů, nebo možná členové sboru, nosili kozí masky, masky satyrů. Satyrové byli totiž tradičně spojováni s Dionýsem. Teorie tedy zní, že antická tragédie se vyvinula z festivalových hymnů k Dionýsovi, které zpívali satyrové, tedy „kozli“, a proto „zpěv kozlů“. To je sice poetické, ale pravděpodobnější vysvětlení je to, že v provádění dithyrambů se soutěžilo a vítěz získal za odměnu kozu (nebo ovci). Chápu ale, že teorie se zpěvem satyrů je zajímavější a populárnější. Vzhledem k tomu, že pravdu se s jistotou nikdy nedozvíme, je myslím v pořádku to tak učit.

Thespis: Revoluce na jevišti a zrod herce

Zárodky antického dramatu tedy byly jednak ve vystoupeních rapsódů, kteří dramaticky přednášeli Homérovy eposy a vyvolávali úžas a slzy ve tvářích posluchačů, a jednak v Dionýsiích, jejichž součástí byly veselé průvody Komos (z nichž se vyvinula komedie) a dionýsovské hymny zvané dithyramby (z nichž se částečně vyvinula tragédie). Opět, tohle je brutální zjednodušení a narativizace velice komplexního problému, ale doufám, že nikoho neurazí.

Každopádně, za zakladatele skutečného divadla je, jak už jsem zmiňoval, tradičně považovaný herec a dramatik Thespis z Ikarie. Byl zřejmě původním povoláním profesionální performer dithyrambů, který vystupoval na pozici exarchona – tedy vedoucího zpěváka, kterému odpovídal sbor. A Thespis se měl v roce 534 před naším letopočtem zúčastnit městských Dionýsií v Aténách a vyhrál první cenu za nejlepší představení. První cenou byla mimochodem koza – to jen tak k tomu zamotanému etymologickému původu slova tragédie.

Co je ale největší, Thespis měl jako vůbec první Řek zavést instituci herce. V dithyrambech před Thespisem se prostě zpěvák se sborem odpovídali a dialogicky vyprávěli nějaký příběh, obvykle o mytických řeckých hrdinech. Ale zkrátka, exarchon i sbor měli úlohu vypravěčskou, nikoliv hereckou. Thespis ale zavedl to, že exarchon představoval přímo postavu, nebo i více postav. Nemluvil za sebe, ale předstíral, samozřejmě přiznaně, jak to herci dělají, že je někdo jiný. Abych to vysvětlil co nejjednodušeji: on nepřišel na scénu a neřekl: „Já jsem Thespis z Ikarie a povím vám příběh o králi Oidipovi.“ Takhle to možná bylo předtím. On ale přišel na scénu, nasadil si masku a řekl: „Já jsem Oidipus, syn krále Polyba a královny Meropé a jsem na cestě do města Théby…“ A pak by třeba vyměnil masku a prohlásil: „A já jsem Láios, thébský král, a vidím u cesty nějakého mladého otrapu, asi ho půjdu proplesknout.“ Prostě už tam bylo skutečné hraní a recitace monologů, nikoliv jen vyprávění příběhu.

Odkaz Thespida a rozkvět klasického dramatu

Zavedení herce samozřejmě znamenalo v dramatickém žánru zásadní změnu. Mnozí by řekli, že až od té chvíle můžeme mluvit o skutečném divadle. Thespisův úspěch byl obrovský. Vidíte, jakou změnu udělá, když prostě zavedete herce namísto vypravěče. Po svém triumfálním vítězství na aténských Dionýsiích vyrazil na turné po celém Řecku, kde mu lidé s nadšením aplaudovali. Odtud mimochodem pochází spojení „Thespidova kára“, které jste možná slyšeli v souvislosti s kočovnými divadelními společnostmi. Spousta jiných zpěváků začala Thespida napodobovat a rozvíjet metody, které zavedl. A co je nejdůležitější, Thespis prý také zavedl tradici, že hry se mají zapisovat.

Bohužel, žádná jeho hra se nedochovala, pouze nějaké fragmenty, které navíc nevzbuzují u odborníků moc velkou důvěru. Nicméně, po Thespisovi už přišli právě Aischylos, Sofoklés a Eurípidés, kteří dále pokračovali v rozvíjení pravidel dramatu, přidávali herce na scénu, vytvářeli sofistikovanější scény a stvořili drama takové, jaké ho známe dneska. A co je nejdůležitější, mnohé jejich hry se dochovaly, na rozdíl od her Thespida a několika jeho současníků, které už dneska nemá smysl detailně řešit, protože bychom jen probírali polozapomenutá jména autorů, jejichž díla se k nám nedochovala.

Závěr: Od rituálu k divadlu

Shrnuto a podtrženo, počátky řeckého dramatu jsou spletitou cestou od ústní tradice a náboženských rituálů k plnohodnotnému jevištnímu umění. Od homérských rapsódů, kteří prostřednictvím dramatického přednesu a interakce s publikem budovali základy performance, přes dionýsovské slavnosti s jejich průvody Komos, jež daly základ komedii, a hymny zvané dithyramby, které stály u zrodu tragédie, až k revolučnímu kroku Thespida. Ten svým zavedením herce, tedy postavy, která přímo ztělesňuje příběh namísto jeho pouhého vyprávění, otevřel dveře pro opravdové divadlo. Ačkoliv o mnohých aspektech máme jen dohady, právě tento vývoj, kulminující v dílech velkých řeckých dramatiků, formoval uměleckou formu, která ovlivňuje kulturu dodnes.