Počátky řecké literatury

Od temnoty k archaickému lesku: Znovuzrození řecké civilizace

Dnes se ponoříme do fascinujícího období, které navazuje na pád mykénské civilizace kolem roku 1180 před naším letopočtem – takzvané „doby temna“. Toto označení, jak jsme zjistili, je příznačné hned z několika důvodů. Jednak nám z této éry chybí téměř jakékoliv písemné zdroje, což ztěžuje rekonstrukci událostí, a jednak šlo o období, kdy civilizace v Řecku prožívala značný úpadek ve srovnání s předchozí minojskou a mykénskou kulturou. Lidé přestali používat lineární písmo B, umění se zjednodušilo na geometrické vzory a většina měst byla zničena nebo opuštěna. Athény byly jedním z mála měst, které si udržely alespoň nějakou úroveň osídlení, i když jen s tisícovkou obyvatel, což by dnes odpovídalo větší vesnici. Ztráta písma pravděpodobně souvisela s pádem palácové ekonomiky, kde mocní vládci a byrokracie potřebovali záznamy pro správu majetku a obchodu.

Nicméně, i v této době si Řekové udrželi své základní dovednosti, jako je hrnčířství a zpracování bronzu, později i železa. Kolem 9. a 8. století před naším letopočtem se situace začala zlepšovat. Populace opět rostla, obnovoval se domácí i zahraniční obchod a řecká civilizace se začala vracet ke své původní slávě. S tím přišlo i znovunabytí gramotnosti, rozvoj složitější architektury a vznik městských států neboli polis. Mezi nejznámější patřily Athény, které experimentovaly s politikou a demokracií, a Sparta, dominantní vojenská síla. Právě v tomto archaickém období, v 8. století před naším letopočtem, se objevily zárodky propracovanější filozofie a literatury, což je náš dnešní hlavní cíl.

Homér: Zakladatel řecké epiky a záhadný autor Iliady

Dva autoři, které můžeme považovat za zakladatele řecké literární tradice, jsou Homér a Hésiodos. Homérovi jsme sice věnovali samostatnou epizodu, ale nemůžeme ho z našeho výkladu vynechat. Žil zhruba v 8. nebo na počátku 7. století před naším letopočtem, a pravdou je, že o něm víme jen velmi málo. Představa slepého barda je spíše mytologická, podobně jako jeho dílo. Dokonce existují dobré argumenty pro to, že jeho dva dochované eposy, Ilias a Odyssea, mohly mít dva různé autory. Dnes se označení „Homér“ spíše vnímá jako symbol, jednoslovné označení pro dva nejstarší řecké eposy, nikoliv jméno konkrétního člověka.

Ilias popisuje jen kratičký úsek trojské války, soustředěný na hněv Achillea, největšího řeckého válečníka. Jeho trucování poté, co mu král Agamemnón sebral otrokyni, vede k prohrám Řeků. Zlom nastává, když Achilleův přítel Patrokles zahyne v jeho zbroji rukou Hektora. Achilleův smutek a pomsta za přítele ho vrátí do boje, kde Hektora porazí a zabije. Je fascinující si uvědomit, že v Iliadě jsou lidské činy do značné míry řízeny olympijskými bohy, kteří si svými intrikami a náladami hrají s osudy smrtelníků. Ilias tak ve finále poukazuje na to, že lidé jsou v mnoha ohledech morálně nadřazeni bohům, což je na svou dobu zajímavá myšlenka. Ilias nepředstavuje kompletní příběh trojské války, ale spíše klíčovou epizodu, přičemž se předpokládá, že běžný posluchač tehdy už celý mýtus znal.

Odyssea: Dlouhý návrat domů a síla lidské vůle

Odyssea, často vnímaná jako pokračování Iliady, sleduje epický návrat jednoho z řeckých vládců, Odyssea, na jeho rodnou Ithaku. Odysseus je známý nejen jako mocný válečník, ale především pro svou chytrost, lstivost a přesvědčovací schopnosti. Příběh začíná na Ithace, kde se všeobecně věří, že Odysseus zemřel, a jeho manželka Penelopa je obtěžována stovkou nápadníků. Jejich syn Telemachos se vydává otce hledat, přičemž zjistí, že Odysseus je držen nymfou Kalypsó, která se ho už sedm let marně snaží přesvědčit, aby si ji vzal za ženu. Odysseus však zůstává věrný Penelopě, což je pro nás opět hezký lidský motiv.

Po propuštění od Kalypsó, na příkaz bohů, je Odysseus opět ztroskotán Poseidónem, tentokrát na ostrově Faiáků. Právě zde, v retrospektivním vyprávění, se dozvídáme o jeho proslulých cestách: setkání s Kyklopem, kouzelnicí Kirké, souboji s mořskými nestvůrami Skyllou a Charybdou a o lsti s trojským koněm, která paradoxně v Iliadě není zmíněna. Za zmínku stojí i jeho cesta do podsvětí, kde se radí s věštcem Teiresiášem a potkává Achillea. Achilleova slavná věta, že by raději byl otrokem nejchudšího sedláka na zemi než králem mrtvých v podsvětí, nám ukazuje, jak si staří Řekové cenili pozemského života. Po návratu na Ithaku v přestrojení za žebráka, kdy ho pozná pouze jeho starý pes, Odysseus za pomoci luku a šípů porazí nápadníky a prokáže svou identitu Penelopě popisem jejich manželské postele. Odyssea je plná archetypálních motivů a literárních technik, které ovlivnily západní literaturu na dlouhá tisíciletí dopředu.

Hésiodos: Theogonia a stvoření řeckého panteonu

Po Homérovi se přesouváme k Hésiodovi, druhému významnému zakladateli řecké literatury, který žil přibližně ve stejné době. Na rozdíl od Homéra o něm víme o něco více, byť i jeho život obestírá řada mýtů. Byl to obchodníkův syn a farmář, a ačkoliv se prý proslavil vítězstvím v pěvecké soutěži a setkáním s múzami, my se soustředíme na jeho dílo, které je neméně důležité pro pochopení starověkého Řecka.

Jeho stěžejní dílo je Theogonia, čili „o původu bohů“. Jak název napovídá, jedná se o knihu popisující vznik světa a genealogii různých božstev. Důležité je si uvědomit, že Theogonia nebyla pro Řeky žádnou „biblí“; existovaly i jiné lokální výklady. Hésiodova verze však byla zřejmě syntetická a propojovala různé tradice. Na počátku je chaos, ze kterého vzejde Gaia (Země) a Tartaros (podsvětí). Gaia pak zplodí Úrana (Nebesa) a dále hory a oceány. V tomto pojetí jsou jednotlivé části vesmíru samy božstvy – skála není jen neživá hmota, je to bůh. A to se netýká jen materiálních věcí, ale i abstraktních konceptů, jako je láska, spravedlnost nebo úroda. Každá základní lidská koncepce má svého boha, který ji představuje a provozuje.

Hésiodos nám také představuje poněkud neobvyklý příběh, kde stvořitelé světa ztratí nadvládu nad svým dílem. Úran, stydící se za své děti – Titány, Kyklopy a další monstra – je rozhází po zemi. To naštve jeho manželku Gaiu, která vyrobí kouzelný srp a daruje ho nejmladšímu Titánovi, Kronovi. Kronos pak vykastruje svého otce Úrana a převezme vládu nad světem. V této epizodě je jasně patrná inspirace chetitským příběhem o stvoření, což ukazuje na kulturní propojení tehdejšího světa.

Prométheus, Pandora a vysvětlení lidského utrpení

V Theogonii se setkáváme i s příběhy, které zásadně formovaly západní kulturu a naše chápání lidského osudu. Jedním z nich je příběh Prométhea, který ukradl bohům oheň a daroval ho lidem, za což byl krutě potrestán. Dalším je mýtus o Pandoře a její skříňce, což je krásná a zároveň tragická lamentace nad tíhou lidské existence, kterou nacházíme v různých variacích prakticky ve všech kulturách. Pro ty, kdo by neznali, Pandora dostala skříňku se zákazem ji otevřít. Zvědavost ji však přemohla a vypustila na svět všechna možná trápení. Když si uvědomila, co se děje, skříňku zavřela, takže v ní zbyla uvězněná už jen Naděje – to jediné dobré, co ve skříňce zůstalo.

Tento příběh stojí za zamyšlení, neboť v řecké i křesťanské mytologii sledujeme ve svém jádru stejný příběh o původu neštěstí. V obou případech za něj může žena (Pandora, Eva) a zvědavost, která překoná božský příkaz. Oba příběhy zároveň implikují, že si lidé za své neštěstí mohou sami. V řecké tradici si lidé na sebe neštěstí a nemoci vypustili sami, aniž by k tomu potřebovali mluvícího hada. Je to silný důkaz, že lidé patrně nechtějí věřit, že jejich životy jsou tragické jen tak pro nic za nic. Jelikož božstva jsou chápána jako převážně dobrá, musíme přijít s vysvětlením, že jsme si tuto tragiku zavinili sami. Mytologie nám tak i v tomto ohledu dokáže říct hrozně moc o lidské povaze a snaze vypořádat se s realitou utrpení.

Válka Titánů a ustavení olympijských bohů

Hésiodos nám dále vypráví o pokračování příběhu, který jsme načali s Kronem – o válce mezi třemi generacemi bohů: Úranem, Titány a nakonec Olympany. Poté, co Kronos vykastroval svého otce Úrana, prorokoval mu Úran, že i on bude svržen svým potomkem. Z obavy před naplněním této kletby Kronos sežral každé ze svých dětí hned po narození. Takto v jeho břichu skončili Démétér, Hádes, Héra a Poseidón. Když se měla narodit poslední z dětí, Zeus, jeho matka Rhea už toho měla dost. Oklamala Krona, podstrčila mu kámen zabalený do deky a Dia ukryla.

Zeus dospěl, osvobodil své sourozence z otcova břicha a rozpoutal válku proti starým bohům, Titánům, známou jako Titanomachie. V tomto boji se spojil s Kyklopy, kteří pro tři božské bratry – Háda, Poseidóna a Dia – vyrobili speciální zbraně. Zeus dostal svůj ikonický blesk, Poseidón trojzubec a Hádes klobouk, který ho činil neviditelným, což je mimochodem starší varianta příběhu, na kterou můžeme narazit například v novodobé literatuře. Zeus, Hádes a Poseidón Titány porazili, svrhli je do podsvětí Tartaru a poté si losem rozdělili vládu nad světem: Zeus získal nebesa, Poseidón oceány a Hádes podsvětí. Tímto je v podstatě stanoven základ řeckých mýtů a složení olympijského panteonu. Zbytek Hésiodovy knihy se pak věnuje podrobným genealogickým výčtům bohů a jejich milostných pletek, což sloužilo i k legitimizaci božského původu významných rodů tehdejší doby.

Hésiodos a Práce a dny: Pesimismus v mýtu pěti věků

Druhé významné Hésiodovo dílo, Práce a dny, je sice o něco kratší než Theogonia, ale je neméně důležité pro pochopení archaického řeckého myšlení. Jedná se o didaktickou báseň, která sloužila jako soubor praktických rad pro hospodaření, obdělávání půdy a obecně pro správný život. Co je na tomto díle však obzvláště zajímavé, je jeho zjevný pesimismus a konzervativismus. Hésiodos v něm prohlubuje tezi, že život stojí za starou bačkoru a je potřeba ho prostě jen nějak přežít. To je v kontrastu s heroickou slávou, kterou opěvoval Homér.

Nejvýznamnější částí Prací a dnů je mýtus o pěti věcích lidstva. Podle Hésioda byl nejstarší a nejlepší zlatý věk, následovaný věkem stříbrným, bronzovým a hrdinským (ten, ve kterém se odehrávala trojská válka a žili hrdinové a polobohové). Hésiodos pak tvrdí, že on a jeho současníci žijí v posledním, pátém, železném věku, který je zdaleka nejhorší. V tomto věku lidé nestojí za nic, všude panuje bezpráví, tvrdá práce a nuda. Tento mýtus nám ukazuje hluboký pesimismus ohledně lidské povahy a budoucnosti. Zrcadlí se v něm možná dávná vzpomínka na zašlou slávu mykénské civilizace, která mohla být vnímána jako zlatý věk. Nebo to jen Hésiodos byl starý pesimistický bručoun, který stejně jako mnoho lidí dnes nadával na úpadek morálky a zhoršující se časy. Ať už je pravda jakákoli, Práce a dny nám dávají jedinečný vhled do každodenního života a myšlení obyčejných Řeků v archaickém období.

Trvalý odkaz Homéra a Hésioda na západní kulturu

Homér a Hésiodos jsou bezpochyby pilíři řecké a potažmo celé evropské literatury a mytologie. Jejich díla nám poskytla základ pro pochopení řeckých mýtů, ačkoli je Homér ztvárnil básnicky a Hésiodos systematicky. Díky nim se setkáváme s kultem hrdinů, s olympskými bohy, jejich vztahy, sváry a úlohami. Je důležité si uvědomit, že Homér neměl potřebu složitě vysvětlovat funkce jednotlivých bohů, protože jeho posluchači je zkrátka znali – byly pro ně samozřejmostí. Hésiodos naopak s Theogonií poskytl ucelený systém, který se stal referenčním bodem pro další generace. Oba autoři nám tak nejen předali fascinující příběhy, ale také nám umožnili nahlédnout do hodnot, morálních dilemat a světonázoru starověkých Řeků.

Jejich vliv je patrný dodnes v bezpočtu literárních děl, uměleckých výtvorů a dokonce i v naší každodenní řeči. Od archetypů hrdiny a jeho cesty, přes vysvětlení původu utrpení, až po zrcadlení cyklického vnímání dějin – Homér a Hésiodos nám nabídli bohatou studnici inspirace a reflexe lidské existence. Studiem jejich děl nejenže poznáváme kořeny západní civilizace, ale také získáváme hlubší pochopení pro univerzální lidské zkušenosti, které překonávají čas i kulturu.